Napřed si maminka myslela, že budu jen pořádný blonďáček, ale do jednoho roku mi vlasy zcela zbělaly, a nejen to. V krátké době mi zbělalo obočí, řasy, ochupení, prostě všechno,“ svěřil se nám nešťastník.

Trpěl už ve školce

„S nástupem do školky to bylo opravdu hrozné. Vedle toho, že na mě pořád někdo zíral a děti na mě volaly „bělásku“, mě učitelka velice často přehlížela. Zvláště v chodbě v obouvárně, která byla čerstvě bíle vymalovaná.

Na zimu, když napadl sníh, mi maminka oblékala výrazný oděv s našitými odrazkami, abych nesplýval s terénem. Každou chvíli do mě někdo totiž vrazil. Nebo na mě šlápl, protože mě přehlédl.

Jeden neopatrný tatínek jiného děcka si mě jednou spetl se sněhulákem a ve snaze zasadit mi do středu obličeje mrkev mi přerazil nosní přepážku.

p

Ve škole to nebylo o nic lepší. Odstrkovali mě nejvíce tmavovlasí spolužáci.

Připadám si velice poškozený a společnost je zde krutá.

Již dva roky sháním zaměstnání. Marně. Pro mou bílou barvu mě nikde nechtějí zaměstnat. Je pravda, že nemám ani valné vzdělání, protože má šedá kůra mozková je rovněž bílá.

Budím nedůvěru. Je to o to horší, že jsem sám. Nemohu najít družku stejného vzezření. Nikdo mě nechce.

Rozhodl jsem se, že odletím do Spojených států. Doslechl jsem se totiž, že tam mají nějaký Bílý dům, a tak se domnívám, že jsou zde soustředěni lidé s obdobnou odchylkou a že mi tam bude lépe.

V téhle zemi se mi už nelíbí. Je na můj vkus moc tmavá. Závidím všem, kteří nejsou tak bílí.“

To je velice smutné.
Přeme panu Mokrému, aby za mořem byl šťastnější.

APRÍÍÍL!

Reklama