Nejmilovanější plyšový medvídek čtenářky s nickem ekleinovka. Byl pro ni miláčkem a důležitou součástí jejího JÁ. Bohužel, jeho smutný osud poznamenel její citlivou „dětskou“ dušičku.

Hezký den všen hračičkům i nehračičkům-téma hračky mne inspirovalo ke vzpomínkám na mé dětství.
Hraček jsem zase až tolik neměla, protože přísná matka mne vychovávala trošku drsněji. Ale plyšového medvídka, ještě vycpaného slámou, jsem milovala ze všech nejvíce.

Jmenoval se ,,Macík“, spal se mnou v posteli a jemu jsem šeptala ta nejtajnější přání anebo plakala nešťastná do kožíšku. Byl už celý olysalý, jednooký, sláma z něj padala. Pro mne to byl ale můj miláček a důležitá součást mého ,,já“.Jezdil se mnou všude. Na tábory, dokonce na soustředění, i na dovolené. Chtěla jsem si ho schovat na památku, můj talisman v dobrém i zlém toho nedám.To jsem se ale hluboce mýlila.

Matka zasáhla v nejnevhodnějším okamžiku. Něco po mně tvrdě vyžadovala a já odsekla ,,Počkej chvíli“. Tím byl podepsán ortel. Vletěla do pokoje, vyrvala mi Macíka z ruky a hodila ho do hořících kamen. To nevíte, jak mne to dostalo - bylo mi třináct - puberta v největším propuku, city rozjitřené....Tak jsem se rozplakala, že matka dostala ještě větší vztek a propleskla mne hlava nehlava.

Facky lítaly, krev z nosu stříkala a mně v tu chvíli bylo fuk, jestli mne dobije, jak vyhrožovala. Zasekla jsem se. Vzala mi tím kus mého dětství, něco, na čem jsem lpěla a bylo mému srdci blízké.,,Třeba si mě dobij, ty nejsi moje máma.“ Dovolila jsem si dost.,,Ty zmetku, ty ses neměla vůbec narodit“, bylo mi odměnou odpovězeno.

Vytrhla jsem se jí a zamkla v pokojíku a štkala a štkala. Lítostí, vztekem, bezmocí....Nechtěné dítě...nikdy mne za nic nepochválila, úspěchy ve školách i ve sportu ji nezajímaly. Namísto povzbuzení mne jen zesměšňovala jako bych nebyla její.....no nic, toť jen jedna z mnoha vzpomínek...

A jak se vše opakuje - dcerka má také plyšáka, olysalého, už je to jen kůže, také ho vozí všude s sebou, mazlí se s ním, spí s ním a jmenuje se Macíček. Má ho od narození a nedá na něj dopustit. Mne by ale v životě nenapadlo jí ho vyhodit....Vím o tom své.....A já? Já chválím, povzbuzuju, dodávám jí sílu i sebevědomí.....Tak to přece má být a já to tak cítím....

ekleinovka

Milá ekleinovko, vaše vzpomínka na dětství je hodně smutná a vaše matka musela být asi dost krutá. Tahle událost vás musela notně poznamenat....ale zase na druhou stranu jste si vzala ponaučení a chováte se ke své dceři tak, aby její vzpomínky byly co nejhezčí a v ničem se nepodobaly těm vašim.

Co vy na to, milé ženy-in. Dnešní téma vyvolává vzpomínky a já doufám, že u vás budou optimističtější. Napíšete nám také něco o své oblíbené hračce? Jak skončila? Neslavně? Nebo ji máte doma schovanou?

Napište nám na: redakce@zena-in.cz

 

Reklama