Vztahy

Jitulenka: Tajil mi svou nemoc aneb Hra velkých dětí na písku

Krásný den, milé ženy (a snad i muži) -in, k tématu o tajné lásce bych mohla napsat hned několik románů. Ale vybrala jsem pro Vás k posouzení pouze jeden příběh, ačkoliv jak říkám - byla jsem v tomto směru "obdařená". Budu se snažit být co možno nejstručnější, i když se příběh odehrával v rozmezí několika let.

Jmenoval se Zdeněk a poznali jsme se na internetu. Nebyla to žádná seznamka, ale klasický nezávazný chat. Ačkoliv tohle často nedělám, sblížili jsme se víc a měli jsme pocit, že si snad i rozumíme, takže jsme si vyměnili telefonní čísla. Naše kontakty byly stále častější a častější, rostla mezi námi krásná závislost a něco, čemu jsme začali oba říkat "láska".

Ano, byla to příšerná hloupost z obou stran. Posílali jsme si fotky, svěřovali jsme se s nejnitěrnějšími tajemstvími. Jediné, co nás dělilo od sebe, bylo nějakých zhruba 200 km. Ale co to je na dnešní dobu za vzdálenost? Jenže Zdeněk se k osobnímu setkání neměl. Vymlouval se a vykrucoval jak jen se dalo, odmítal moje vstřícné návrhy. Nakonec jsem byla rozhodnutá, že prostě nečekaně přijedu a zase odjedu, jen pro to, abychom věděli, zda má smysl ve vztahu-nevztahu pokračovat.

Nutno ještě podotknout, že oba jsme byli volní, bez partnera. Tedy abych byla upřímná - já byla ve fázi seznámení vdaná, později už rozvedená (Zdeněk v mém rozvodu žádnou vážnou roli nehrál). Nechápala jsem tedy, proč se nechce opravdově seznámit, a tušila jsem, že se někde ukrývá velké tajemství, ale nevěděla jsem, kde a v čem. A telefonický vztah, byť naplněný spoustou krásných zlatých dárků, mi nestačil.

Nakonec mi osud dopomohl k vyřešení hádanky sám. Zdeňkovi se stal úraz. Chtěla jsem okamžitě jet do nemocnice, a jemu nezbylo než vyjít s pravdou ven - trpí od narození závažnou chorobou svalové hmoty s perspektivou vyléčení nulovou. Naopak - očekávalo se zhoršení a úraz tomu jen nahrával. Původně jsem si chtěla hrát na hrdinku, pak jsem to obrečela, a nakonec se rozhodla zcela sobeckým způsobem - nemíním zbytek života strávit s invalidou, který mě několik let tahal za nos a neměl tu sílu mi přiznat, jak to s ním ve skutečnosti je. Cením si toho, že jsme zůstali přátelé a občas si pošleme SMS nebo e-mail. Ale tuhle hru velkých dětí na písku už nechci nikdy opakovat.

Jitulenka

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

A jaká byla vaše tajná láska? Svoje příběhy můžete ještě hodinku posílat na adresu:

redakce@zena-in.cz

   
29.06.2010 - Láska a vztahy - autor: Eva Soukupová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] paníliška [*]

    jastura — #2 Sml22

    superkarma: 0 29.06.2010, 22:24:10
  2. [2] jastura [*]

    Asi dobře věděl, že když ti řekne jak to je, tak přijde o to povídání po telefonu, chatování... Sml24

    1. na komentář reaguje paníliška — #3
    superkarma: 0 29.06.2010, 15:17:50
  3. avatar
    [1] femme [*]

    mně zase přítel tajil maniodepresivní psychozu, přišla jsem na to sama a když jsem na něj uhodila, tak mi řekl, že se bál, že se s ním rozejdu, když mi to řekne Sml80 rozešla jsem se s ním, je těžké žít s partnerem s touto diagnozou, který se léčí, ale žít s exotem, který to nechával na přírodě?? to snad ani nejde Sml80

    superkarma: 0 29.06.2010, 14:23:16

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme