Jitka a Pavel spolu žijí tři roky. Než se jim před rokem narodila dcera Ema, byl jejich „miláčkem“ ridgeback Ben. Pes vzbuzující respekt nikdy nikomu neublížil. Dokud mu malá Ema nevstoupila do teritoria. Bylo to „jen“ škrábnutí, ale Jitka chce po Pavlovi, aby psa od dítěte izoloval. Ten se tomu brání.
Pavel měl Bena dřív, než se seznámil s Jitkou. Potkali se na výstavě psů. Společná láska k těmto zvířatům je svedla dohromady. Brzy spolu začali bydlet a vzali se. Po dvou letech se jim narodila holčička Ema. Místo, aby do rodiny vnesla další podobu lásky, přišly neshody. Jejich příčinou byl Ben.
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com
„Často je pes vychováván jako jedináček, je mu věnována veškeré péče a pozornost... a pak přijde dítě. Najednou se všechno soustředí na ně, na psa není už tolik času a je odložen na vedlejší kolej. Aby pes nezačal žárlit, musí se postupně s novým členem rodiny seznamovat. Musíte mu dát pocit, že je stále milován. Snažit se mu co nejvíce věnovat a svou pozornost mezi dítě a psa dělit,“ říká cvičitel psů Petr Linda.
Ačkoliv měl dobrý výcvik a Pavla poslouchal na slovo, Jitka měla přece jen trochu obavy. Zatím se choval vzorně, ale je to zvíře, kterému do hlavy nevidíte. Chtěla po Pavlovi, aby (alespoň v době, kdy nebude doma), zavíral psa do kotce. Ale tvrdě narazila. „Pes je tady doma a do kotce nepůjde! Musí si navzájem zvykat a naučit se respektovat. Izolace není řešení.“ Taková byla Pavlova odpověď a Jitka musela uvěřit, že Pavel ví, co dělá.
Dokud byla Ema v kočárku a jako batole v ohrádce, Ben se choval vzorně a dítě bral jako dalšího člena smečky. Ale jakmile začala chodit, šili s ní všichni čerti a byla jen otázka času, než si vyhlédne Bena jako „živou hračku“. Stačila chvilková nepozornost, rozběhla se proti gauči, kde spal Ben a plácla ho ručkama po zádech. Ben se lekl a ohnal se po jejím obličeji. Odnesla to „jen“ škrábancem od zubů, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Jitka zahrnula Pavla výčitkami, že došlo na její slova, ale Pavel byl neústupný. „Emě neublížil a dal jí „jen“ najevo, aby se příště držela dál. A ona si to bude pamatovat a respektovat jeho teritorium.“
„I velmi klidný a neagresivní pes může zaútočit, a to v případě, že se cítí ohrožen. V poslední době se objevuje více případů, kdy pes napadne člena domácnosti. Nejčastěji je za tím nepochopení. Pokud se totiž pes cítí ohrožen a toto ohrožení z jeho pohledu přesáhne bezpečnou míru, bojuje o život. Často je to důsledek výchovných a výcvikových metod založených na trestech a korekci,“ vyvsvětluje Ing. Pavel Bradáč. (celý rozhovor si můžete přečíst v odkazu pod článkem)
Jitka by ráda věděla, jak takové situaci příště předejít a jak psa i dítě učit, aby jejich společné soužití probíhalo bez podobných incidentů. Na to nám opět odpověděl odborník na výcvik psů Pavel Bradáč:
„Takto na dálku se problém těžko přesně určuje. Podle popisu situace a okolností šlo u psa o úlek a následnou stresovou reakci. Napadení dítěte je od tohoto psa málo pravděpodobné. Přesto bych doporučoval učit psa že „ruka je kamarád“, sníží to pravděpodobnost podobné situace. Nevím, zda si to dítě bude pamatovat, to není pravděpodobné, ale učil bych dítě, aby psa ignorovalo, to by mohlo pomoci.“
Další důležité zásady bezpečného soužití dětí a psů v rodině, které je třeba dodržovat, shrnuje veterinářka Hana Žertová:
„Pes by měl mít vždycky možnost před dítětem utéct a schovat se na místě, kam za ním dítě nemůže. V bytě se to dá řešit zahrazením jednoho kouta v pokoji nábytkem nebo roztažitelnou mříží ve dveřích, venku u domu předělením zahrady na část pro děti a část pro psa. Malé děti by neměly být nikdy se psem bez dozoru dospělých a psí místečka, misky a hračky musejí být pro děti tabu stejně jako rozpálená plotna nebo žehlička.“
Nový komentář
Komentáře
Nojo, pes je to velký, ale - bože - stačí se mu podívat do očí... jsou něžné, bázlivé, přátelské. Povahou je mírný, lenivý, mazlivý. Dva ridgebacky znám osobně, s jedním chodí na návštěvu kamarádka... Naše 3měsíční kotě ho vyděsilo tak, že vylezl na klín té kamarádce
Delli2 — #22 roční ani dvouleté dítě ještě žádné vysvětlování nepochopí natolik, aby to znovu neudělalo, prostě to zkouší dokola a dokola, ověřuje si, že to tak opravdu je, s tím nic nenaděláš, rozumnější jsou až tak ve 3-4 letech, to už jsou schopni se toho nežádoucího chování zdržet...(aspoň někteří ano a někteří jenom na chvilku
)
Kadla — #13 dveře a plotýnka
to mi připomíná našeho syna
Pokud pes neútočí a nevyjíždí po dítěti záměrně určitě bych pryč nedávala
Myslím, že kdyby ridgeback chtěl tomu dítěti ublížit, tak je po něm, nemělo by jen pár škrábanců....
Matka by měla dítěti vysvětlit, že se zvířátka neplácají, že je to bolí a pokud by se to opakovalo, tak mu prostě naplácat na prdelku a ne vinit psa.... Kdyby mělo sourozence, taky by si to nenechal líbit....
Ten spratek si to zasloužil
Kadla — #4 tak přece jen ta velikost není úplně gaučová...
cherinka — #7 Ano, zvíře není hračka, na druhou stranu je třeba vychovat psa, aby se při každém nečekaném plácnutí či šlápnutí neohnal a nezranil zuby. Dítě může brknout, na psa nechtěně spadnout, nejde vždy o to, že by to dítě cíleně psa plácalo nebo trápilo. Neříkejte, že jste nikdy nikdo nešplápl psovi omylem třeba na nohu
free — #14
tak se má chovat pes k malinkým dětem.
Pokud se pes ožene zuby po ročním dítěti, které ho plácne ručičkama po zádech, a dítě má pak škrábance od zubů v obličeji, pak je třeba vychovat především psa!
Co když se příště ožene víc? Leknutí nic neomlouvá, pes si nesmí dovolit ohnat se po "domácích" lidech.
cherinka — #15Ale já přece neříkám, že se něco nějak bralo. Tomuto mému synovi je již 22 let a taky jsem to přežila. Jen jsem reagovala na to prohlášení, že plácnutí přes ruku a vysvětlení u dětí dobře funguje. S tím fakt nesouhlasím: jo, funguje to, ale jen u některých dětí. A u jiných prostě ne. Protože každé dítě je jiné. Já vychovávala oba kluky stejně, nebyla jsem žádná benevolentní matka. Ale první syn byl v pohodě, nechal si věci vysvětlit, dokázal e poučit. Ten druhý prostě ne - byl zbrklý, neustále v poklusu a nepoučitelný ani po několikerém osobním negativním zážitku. Proto nesnáším jakékoli bagatelizování ohledně výchovy.
Kadla — #13 Divoké dítě jsem měla, mám kluky tři, už jsou dospělí. Nejdivočejší byl ten nejstarší, ale tehdy se to tak prostě nebralo.
Tak tímto mě strašila teta, když jsem čekala první dítě. Můj německý ovčák se choval ukázkově, pravá chůva. Když dcera začínala chodit a jednou ji srazil mávajícím ocasem, příště zkameněl a držel, tak že ho mohla obcházet a přidržovat se. Když sem později, odrostlejší dceru pozorovala jak spolu sedí na schůdku a ona se s ním spravedlivě dělí o svačinu, jihla sem a zároveň si uvědomila jiné nebezpečí. Tak sem se při návštěvě doktorky zeptala na možné nebezbečí. Ujistila mě, že pokud je pes pravidelně odčervovaný a jinak zdravý, nemusím se bát.
cherinka — #11Nojo, tento názor (o tom, že je to jednodušší) obvykle mají rodiče, kteří nezažili "divoké" dítě. Buď ráda, že máš to poklidné. Já jsem fakt šťastná, že ten divoký byl až ten druhý, protože být to mé první dítě, tak to asi nedám... Jen tak pro ilustraci - museli jsme vyndat v celém bytě všechny dveře od pokojů, protože on nechodil, to prostě neuměl... on neustále probíhal a běžně proběhl sklem... Dveře jsme nasazovali zpět až v jeho 7 letech... Nebyl zlobivý, jen všechno neustále zkoušel dokola a ke všemu v poklusu (o elektrickou plotýnku se spálil asi čtyřikrát a nepomohlo to..) .. Tyjo, dodnes nevím, jak jsem to přežila
No a dnes je z něj 22letý super chlap 
cherinka — #11
taky mám ten pocit, že každý nevychovaný spratek je hyperaktivní dítě !!! 
je to jednodušší, než přiznat svoji chybu v (ne) výchově...
Kadla — #9 To asi jo. Nepřu se. Neber to osobně, mám pocit, že dnes je pro rodiče jednodušší říct, že má hyperaktivní dítě, než že prostě nezvládl výchovu a má nevychovaného spratka.
to je dilema
cherinka — #8To funguje jen u poslušných dětí. U hyperaktivních ani náhodou.... Já mám dva syny - jeden patřil do té skupiny "hodných dětí" a druhý byl těžce hyperaktivní. Nějaké plácnutí nebo vysvětlování na něj naprosto nezabíralo. Prostě TO (cokoli, co neměl) zkoušel stále dokola a nebyla šance mu to vysvětlit nebo ho od toho odradit. No, vyrostl z toho a dnes je z něho super zodpovědný, klidný mladý muž. Ale je potřeba pochopit, že každé dítě je jiné a co platí na jedno, na druhé vůbec platit nemusí.
atej — #6 Tahala za ocas? Stačilo by plácnutí po ruce a říct, že se to nesmí - stejně, jako když se ukazuje, že něco pálí. Funguje to dobře.
Myslím, že manžel to řekl přesně: „Emě neublížil a dal jí „jen“ najevo, aby se příště držela dál. A ona si to bude pamatovat a respektovat jeho teritorium.“ Pes není hračka a dítě k tomu musí být odmala vedeno.