Reklama

Příbory si lidé pořizují do domácnosti jako první.
Dnes už je velký výběr, tak mnohde mají několik druhů, aby ladily s nádobím nebo podávaným pokrmem.
I příbory podléhají módě.
Jen stříbrné příbory zděděné po předcích dnes v klidu odpočívají – není, kdo by je cídil. Dnes bereme příbory jako samozřejmost, ale bylo tomu vždy tak?

Nůž provázel člověka téměř od počátku.
Již první primitivní nářadí bylo pravděpodobně určeno k řezání masa, event. i dřeva apod. Neustále se zdokonaloval – od kousku oblého kamene, s hranami po obou stranách, se pomalu prodlužoval a obrušoval.
Vystřídaly se jednotlivé materiály – kosti, bronz, železo, ocel, ale i zlato či stříbro.

Jako druhá byla na řadě lžíce.
Řekové, Římané i Egypťané používali lžíci už ve starověku, ale jen k přípravě pokrmů a léků. V Evropě se začala používat ve středověku a nejdříve u šlechty. Stříbrné a zlaté lžíce, krásně vypracované, osázené i drahokamy, měly nepraktické krátké a kulaté rukojeti. Ta plochá rukojeť se objevila až v 17. století.

Překvapivě poslední byla vidlička.
Sice ji znali lidé už ve starověku, měla jen dva zuby, ale používala se pouze při kuchyňských pracích.
Až v 11. století ji začala při stolování používat jedna byzantská šlechtična v Benátkách. Spolustolující však i nadále jedli prsty.
Na francouzském dvoře ji začal používat Jindřich III. v 16. století

Některé národy ovšem dodnes vidličku považují za nepohodlnou.
Číňané jedí hůlkami a Arabové jako středověcí vladaři – tedy rukama.
Také lžíci v našem slova smyslu některé národy nepoužívají – Číňané polévku pijí z misky, kousky vybírají hůlkami či malou porcelánovou mističkou s rukojetí.
Pouze nůž se používá po celém světě.