Takové dilema řeší čtenářka s nickem black.bird.third. Má malé dítě a výprava na daleký a strmý kopec s kočárkem ji odrazuje. Navíc má obavy, že se dítě začne brzy nudit a anabáze s cestou zpět začne dřív, než by chtěla. Jaký má náhradní program? To se už dočtete v jejím příspěvku

Čarodějnice

Nejkrásnější slavení čarodějnic bylo určitě, když jsme byli malí. To jsme si to užili nejvíce. Byla to událost pro celou vesnici. Všichni se vždy sešli, popovídali si, děti se vyblbly.
Během celého roku se na místo pozdějšího ohně sváželo vše, co bylo potřeba zlikvidovat. Ostřihané stromy, rozbitá prkna,... a hlavně ojeté pneumatiky. Pamatuji si, že těch „gum“ tam byla každý rok pořádná hromada. Tehdy se ještě neřešilo, jestli palící se guma čoudí. To bylo jasné, že jo! Ale žádná inspekce životního prostředí nechodila a neprozkoumávala postavenou hranici. Protože gumy byly v každé! A když se večer zapálil oheň, bylo to vidět na kilometry daleko, že ta která vesnice pálí hlavně gumy. Ty černé kouře z ohňů prostě nebylo možné přehlédnout.

Jako děti jsme si nejvíc „vyhrály“ právě s gumama. Stavěly jsme z nich bludiště, bunkry, soutěžily, kdo z nich postaví vyšší hromadu, aniž by spadla. Schovávaly jsme se do nich. Je pravdou, že jsme byly jako čuňata, ale to nám nevadilo. Snad ani maminkám. To k tomu patřilo. Nejraději jsme měly ty největší gumy od traktorů. To bylo něco.

Večer se lidé z vesnice sešli u hranice, ta se při setmění zapálila a potom jsme čekali, kdy začnou bouchat Lybary a podobné odpadky, co tam kdo naházel. Taky jsme jako děti napalovaly košťata a vyhazovaly do vzduchu. Nikomu se nikdy nic nestalo. Ani jsme nikdy nic nezapálily. Čarodějnice se odehrávaly na louce, daleko od všeho, co by mohlo chytnout.

V patnácti letech jsem měla dovoleno, na mé velikananánské prosby, jet s kamarádkami do vedlejšího městečka na čarodějnice. Asi jsme čekaly nějaké bůhví co. Jenže se tak nestalo. Nikoho jsme tam neznaly, a i kdybychom znaly, v té tmě bychom ho nepoznaly. Navíc jsme si musely dávat pozor, abychom nešláply na někoho, kdo ležel na zemi v trávě a očividně (spíše nosočuchově) to přehnal s alkoholem. A vydávat se dál od ohně nebylo taky to nejlepší. U křovíček se ozývaly prapodivné zvuky a my, jako puberťačky, jsme z toho byly vysmáté, některé možná i v šoku. Víckrát jsem tam na čarodějnicích nebyla.

Dnes mám dvě malé děti a bydlím jinde. Hranice se tu staví na nejvyšším kopci, kde se dříve popravovalo. Název „Na Spravedlnosti“. Jak příhodné místo na pálení čarodějnic. Také se sejde každý rok valná většina obce. Krom veliké hranice je tu ještě malý oheň, kde se můžou opékat buřty. Je to tu pěkné. Za svobodna a bezdětna jsem si to užívala. Domů jsme chodili až po půlnoci, když z hranice zbylo jen pár žhavých polen. Jenže dnes už to nejde.

Jak to bude letos? To netuším. Nebo možná ano. A to mě děsí. Malému je něco před rok. Sice sám chodí, ale takovou dálku by neušel. Ani ten starší. Takže má představa večera je asi následující:

Připravit oblečení na večer pro čtyři osoby, pro děti navíc další sadu oblečení, až se ušpiní (malé ušpinění neřeším). Přibalit pláštěnky a deštníky, kdyby začalo pršet. Nakrájet buřty a chleby, do pytlíku k tomu přidat hořčici. Těsně před odchodem uvařit čaj a nalít do termosky. Nebo vzít aspoň balenou vodu. Prckovi připravit Sunar a dětský čaj. Dudlík nesmíme zapomenout! A nějakou hračku na zabavení. Vše se pokusit narvat pod kočárek. Jestli se to nevejde, jako že se to určitě nevejde, vzít si ještě na pomoc batoh. V sedm hodin nakrmit prcka doma kaší, přebalit ho, obléknout, obléknout staršího syna, sebe, manžel se snad oblékne sám Doufat, že se oblečený prcek hned za dveřmi nepokaká...

A můžeme vyrazit. Cesta je dlouhá přes kilometr. Polovina z kopce, potom však následuje strmý výšlap do kopce. Cesta se ke konci mění na kamennou cestičku. Kočárek má přes deset kilo. Prcek skoro deset kilo, svačina, pití, pláštěnky a další věci určitě taky nějaké to kilo. Představa, že budeme tlačit do takového kopce kolem dvaceti pěti kil... brrrr. A to musíme doufat, že staršího syna nezačnou bolet nožičky pod kopcem. No, oni ho určitě začnou bolet už za dveřmi bytu...

A jestli se dostaneme až ke hranici, musíme doufat, že děti, hlavně to malé, nezačnou být protivné ještě před zapálením hranice. Tady se oheň zapaluje až po setmění. To je po deváté hodině. Děti chodí spál mezi půl osmou a půl devátou. Třeba se překonají a vydrží na začátek ohně. Ten starší by mohl. Jenže ten malý se začne nudit, bude určitě protivný. Vypustit ho na zem nepůjde, buď by ho někdo zašlápl, nebo by se ztratil. Je moc rychlý. A to není vtip. Takže to asi dopadne tak, že ještě před devátou pojedu s ječícím protivným prckem domu, starší bude ječet, že chce ještě chvilku zůstat na oheň s tatínkem. Já budu protivná, že musím táhnout po půl hodině kočár zase zpátky, manžel bude protivnej, že děti jsou protivné.

Asi zůstanu s prckem doma. Nebudu muset balit tolik věcí. Nebudu muset táhnout do kopce taková kila v kočárku. Nebudu muset hlídat děti, kdy každé by chtělo jít na jinou stranu. Pošlu tam jen manžela se starším synem, ti se na to moc těší, já dám spát prcka, a potom si v klidu otevřu doma flašku něčeho moc dobrého... Jelikož je mi i po decce vína druhý den zle a motá se mi hlava, bude to asi flaška jahod. K tomu vyšlehám „třicítku“ smetanu, zapnu na DVD Borata a budu v klidu koukat a mlsat. Přiznávám, že Borat není úplně kulturní film, ale někdy je potřeba vypnout a smát se i přízemním blbostem. A občas se z balkonu podívám na kopec, jak ta slavná vatra hoří...

S pozdravem black.bird.third


Milá black.bird.third, asi máte pravdu, že pro tak malé dítě to zase takový zážitek nebude. Příští rok by to už mohlo být lepší. Nebo si můžete vyměnit role s manželem

Jak se chystáte na čarodějnice vy, milé žen-in?

Reklama