Nebojte se, dnes nepůjde o hubnutí, ale o nařízení šéfky jedné firmy, jejíž zaměstnanci mají povinnost dostavit se na pracovní rauty s plnými žaludky. Přijde vám to zvláštní stejně jako nám?

Proč toto nařízení šéfová vydala? Asi proto, aby zaměstnanci příliš nápadně nekonzumovali nabízené lahůdky, nepůsobili nenasytně a nesnižovali renomé firmy...

Je smutné, že ona šéfka přijímá do své firmy lidi, o jejichž kultivovanosti očividně pochybuje. Vždyť i hladový člověk se dokáže nasytit reprezentativně - navíc v době, kdy je módní bojovat s obezitou a držet zdravý životní styl, by podobný přístup měl být samozřejmostí.

stůl

Ano, pamatuju, že v 90. letech minulého století, kdy se podobné akce masově rozmohly spolu s nastupujícím tržním hospodářstvím, skutečně hosté neznali míru a cpali se jak nezavření. Možná důsledek totalitní výchovy v souladu s příslovím „Urvi, co můžeš“... Co vtipů tehdy kolovalo! Právem, protože představa slavnostně oblečených lidí, peroucích se o kus žvance u slavnostně nazdobeného bufetového stolu, je skutečně tragikomická.

Jenže dnes už jsme snad jinde... Nebo snad ne? Pravda, už dlouho jsem na žádném oficiálním rautu nebyla.

Je ale žádoucí a vhodné, aby hosté plný stůl ignorovali? Vždyť pokud se rozhodnu někoho pozvat na jakoukoliv akci spojenou s konzumací jídla, je to můj záměr, ať už marketingový, nebo osobní. Chci, aby si pozvané lidé užili jídla (a obvykle i pití - o tom se zmíněná šéfka nezmínila) ku své spokojenosti a nadšení! Možná je chci jen potěšit, možná sleduji nějaké vyšší zájmy.

Jídlo je zde proto, aby se snědlo. Nebo bonton velí, aby bylo určeno k reprezentaci, a nikoliv ke konzumaci?

Pokud moji hosté budou jen tak „ďobat“ a pohoštění víceméně ignorovat, já osobně budu nespokojená. Jednak proto, že bylo určeno jako dárek, který odmítli, jednak proto, že mi jídlo zbude a já nebudu vědět, co s ním. A nakonec ho vyhodím!

Samozřejmě se špatným svědomím (děti v Africe), nicméně co jiného s ním mohu udělat, pokud podléhá zkáze?

Stejně tak uspořádám-li soukromě doma mejdan, rozladí mě, když hosté odejdou a mně zbudou chlebíčky. Dost možná, že odejdou hladoví a doma se „dorazí“. Ne snad, že by jim nechutnalo, ale jak by vypadalo, kdyby po jejich odchodu mísa zůstala „vyluxovaná“? Pozůstatek výchovy z dob strádání, kdy každé sousto bylo vzácné, nebo stále aktuální slušnost?

Nedávno zažil můj přítel narozeninový raut, kde občerstvení roznášeli číšníci a každému hostu nabízeli chod po chodu - většinou jednohubky. Každý mohl ochutnat, ale mohl také odmítnout - zcela podle svých chutí. Navíc odpadal problém, jak si poradit se skleničkou v jedné ruce a s talířkem jídla v druhé. Přítel si tento systém velmi pochvaloval. Noblesní řešení, že?  

Jaké zkušenosti máte vy, když jste pozvané na nějakou slavnost, kde „víno teče proudem“, a stejně tak i rautové stoly cateringoví pracovníci pečlivě doplňují? Všimla jste si něčeho nepatřičného?

Reklama