Bulvár

Jiří Menzel: Divadlo pod širým nebem mám rád

Režisér Jiří Menzel se zapsal do povědomí diváků především svými filmy, ale neméně divácky oblíbené jsou i jeho divadelní inscenace, zvláště komediální. Většina z nich se drží na repertoáru řadu let. Pro Letní shakespearovské slavnosti nastudoval v roce 2009 Veselé paničky windsorské a nyní komedii Mnoho povyku pro nic.

Jiří Menzel

Jaký je váš vztah k Shakespearovi?
Kromě Mnoho povyku pro nic jsem režíroval Sen noci svatojánské v Tampere (1982) a na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově (1995), Veselé paničky v Krumlově (1999) a v Bělehradě (2007), Zkrocení zlé ženy v Tampere (1984), Hamleta v Dubrovníku (1983) a v Divadle na Vinohradech Dürrenmattův přepis Shakespearova Krále Jana (2001). Můj přístup k Shakespearovi je neortodoxní. Hamlet v Dubrovníku netrval déle než dvě hodiny. A kritika o něm napsala, že je to nejen shakespearovské divadlo, ale taky lidská komedie. Když se o tom zmínil britskému dramatiku Peteru Shafferovi, tak on se za Shakespeara strašně urazil, protože Shakespeare je klasik s velkým K a je nepřípustné v něm tak razantně škrtat. Jenže já jsem Hamleta dělal pro lidi, kteří Shakespeara do té doby třeba nikdy neviděli, ale kteří - nalákáni tímto Hamletem - by na něj po prázdninách do divadla šli.

Titul pro Letní shakespearovské slavnosti jste si vybral sám?
Vybral mi ho překladatel a teatrolog Martin Hilský. Líbila se mu moje inscenace Povyku v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v roce 2008, a tak mě přemluvil, abych ji nastudoval znovu pro Letní shakespearovské slavnosti.

Veselé paničky windsorské se hrají na Letních shakespearovských slavnostech už šestým rokem…
To jsem rád! Když je komedie dobře udělaná, vydrží hodně repríz. Inscenaci Brouka v hlavě uvádějí v Divadle na Vinohradech od roku 1997. A pořád je vyprodáno. Podobně je tomu s mými inscenacemi, které jsem dělal tady i v zahraničí.

To je jistě příjemný pocit. V čem podle vás vězí úspěch vašich inscenací?
Komedie se musí umět nacvičit pečlivě a tak, aby inscenace měla řád, který se nedá porušit a přitom aby to herce těšilo. Snažím se pomáhat hercům, aby ve vzájemné souhře tlumočili text hry a aby komedie měla pevný půdorys, který pak vydrží na jevišti mnoho let. Držím se zásady, že divadlo patří hře a hercům, nikoli režisérovu egu. Pomáhám jen a radím hercům a nestojím o to, abych z inscenace trčel. Moje představení nejsou okázalá, nepřitahují snoby, ale diváky. Umění patří lidu, řekl kdysi Zdeněk Nejedlý. A i když to byl zloduch, je to i moje heslo. Lidi mají právo dostávat takové umění, jakému rozumějí, protože když ho nemají, tak se nechají oblbovat kýčem.

V Povyku máte mladé herecké obsazení. Byl to váš záměr?
Jistě. Pro tuhle Shakespearovu hru je to lepší. Mladí herci a herečky jsou půvabní a svěží. (A taky nejsou tak drazí). Až na malé výjimky s nimi pracuju poprvé. S jejich výběrem mi pomáhali producenti Letních shakespearovských slavností, protože já se málo dostanu do divadla, takže o mladých hercích nemám takový přehled, jaký bych si přál.

Podle čeho si herce vybíráte?
Je to jednoduché. Seznamuji se s hercem a představuju si, jestli bych se s ním snášel na společné dovolené. A když vím, že bych s ním na dovolené nevydržel, tak ho neobsadím. Před hvězdami posedlými vlastní dokonalostí a ctižádostí dávám přednost lidem vstřícným, které hraní baví.Jiří Menzel

Na rozdíl od Paniček v obsazení komedie Mnoho povyku pro nic vyslovené hvězdy v hlavních rolích nemáte...
Pro mě jsou to hvězdy! A přitom bez hvězdných manýr.

Jak pracujete s herci, s nimiž se potkáváte poprvé?
Poznávám herce během zkoušek a jejich letorám přizpůsobuju role. Je to zábavné. Jsem na takový způsob práce zvyklý z Německa, Maďarska či Švédska. Snad mám výhodu v tom, že rychle odhadnu, jakou má nový herec osobnost. Nežádám od herců, aby šli proti svému typu, ale aby v sobě tu osobnost nacházeli.

Znamená to, že máte rád při zkouškách pohodu?
Samozřejmě. Vždycky jsem chtěl, aby se herci se mnou cítili příjemně.

Ale jsou režiséři, kteří naopak milují na zkouškách dusno…
Ono to někdy funguje. Zažil jsem v Schauspielhausu v Bochumi režiséra Petera Zadeka, který herce při zkouškách záměrně proti sobě rozeštvával, a oni mezi sebou soupeřili o to, kdo z nich bude lepší. A dodalo představení zvláštní napětí. Ale to já nedělám. Nemám rád, když se herci předvádějí, mám radši, když hrají spolu.

Znamená to, že režisér musí být obdařen jistou dávkou psychologie a empatie…
Hlavně empatie a také diplomacie. Nepamatuju se, že bych měl kdy s někým potíže. Ano, občas se i na mých zkouškách křičí, ale důležité je, aby se herci na jevišti srovnali a na představení se těšili. To diváci totiž bezpečně poznají a těší se taky. Pro mne není nádhernější pocit, než dívat se z jeviště na rozzářené obličeje lidí, kteří tleskají ve stoje. Zažil jsem to často v Divadle na Vinohradech a utvrdilo mě to v přesvědčení, že divadlo, které lidi těší, má smysl. Píšu o tom ve své knížce Rozmarná léta. Vždycky jsem byl jako divák vděčný, když jsem odcházel z divadla nebo z kina něčím obohacen, očištěn, s pocitem katarze, nikoli deprese. Dnešní kult ošklivosti, surovosti a hnusu mě děsí. Viděl jsem v poslední době na festivalech spoustu filmů, kde převládalo smetiště, špína, hnus, násilí. Už jsem moc starý, abych se na něco podobného chtěl dívat.

Chcete svými inscenacemi diváky od chmurných věcí spíš osvobodit?
Cítím jako svou parketu dělat divadlo, po kterém je lidem dobře. Samozřejmě, že takové divadlo nemůžou dělat všichni, protože divadlo může být i tragické, vážné a důstojné. Ale od toho jsou tady jiní. A taky nemám rád divadlo, které musí provázet skandál, aby si ho lidi všimli. Zadekův nástupce v bochumské činohře, režisér Claus Peymann založil na skandálech svou kariéru. A dotáhl to touto cestou až do vídeňského Burgtheatru. Režisér, kterého provází skandál, se stává automaticky slavnějším, ale to ještě neznamená, že dělá dobré divadlo. Často je to divadlo pro snoby, kteří skandály milují. Já si myslím, že všechno, co člověk dělá, má mít smysl. A pokud dělám něco jen pro sebe, tak to pro mě smysl ztrácí.Jiří Menzel

Pro koho je divadlo na Pražském hradě?
Pro široký okruh diváků, pro turisty i pro rodiny s dětmi. Pro všechny, kdo mají rádi atmosféru letních večerů a nocí.

Komedie Mnoho povyku pro nic nicméně obsahuje kromě veselých i chmurné tóny. Které akcentujete ve své inscenaci?
Pro mě je to prostě letní hříčka, žádný Macbeth, ale letní večerní pohlazení o lásce a o tom, jak k ní a skrze ni i k sobě lidé hledají cestu. Viděl jsem kdysi dvě inscenace Mnoho povyku pro nic v Divadle na Vinohradech – v jedné hráli Benedikta a Beatrici Jaromír Hanzlík a Daniela Kolářová, v té starší, kterou si pamatuju ještě jako gymnazista, Rudolf Deyl mladší a Vlasta Chramostová a byla to úžasná podívaná. Nevím, jestli se nám povede, abychom diváky nadchli tak jako to kdysi nadchlo mne, ale byl bych rád, kdyby se to povedlo.

Znáte filmový přepis Povyku herce a režiséra Kennetha Branagha?
Vím o něm a kousek jsem zhlédl na internetu, ale záměrně jsem ho nechtěl vidět celý, aby mě neovlivnil a abych třeba neměl chuť něco z něj ukradnout.

Máte velkou zkušenost s divadlem pod širým nebem z řady nejen domácích, ale i zahraničních scén. Je vám tento způsob divadla blízký?
Mám přírodní amfiteátry rád. Kromě Pražského hradu a Otáčivého hlediště v Českém Krumlově, kde se moje inscenace Goldoniho komedie Sluha dvou pánů drží na repertoáru od roku 2007, jsem pracoval pro letní divadla ve finském Tampere i chorvatském Dubrovníku. Divadlo tohoto typu stojí na hercích. Tím, že je obklopuje příroda, nemohou herci nic moc předstírat, pravdivost okolního prostředí je výzvou k přirozenosti. Každá faleš se rychle prozradí, ať už se týká herců nebo třeba dekorace. V inscenaci Snu noci svatojánské na Otáčivém hledišti jsme každým rokem ubírali dekorace, protože jsme cítili jejich nadbytečnost. Jakýkoli kousek prostoru může být divadlem. Herec ten prostor může proměnit v zámeckou komnatu, palubu lodi, nebo bitevní pole, prostě v cokoli, dokáže-li probudit divákovu fantazii. Ostatně v shakespearovském Globu se také hrálo na prakticky prázdném jevišti. Důležití jsou jen herci a text.

   
10.06.2014 - Společnost - autor: Radmila Hrdinová

Komentáře:

  1. [4] tudlik [*]

    Mám ho ráda Sml67

    superkarma: 0 10.06.2014, 20:31:08
  2. [3] Klára Křížová [*]

    Nejlepší Menzel byl s proutkem v ruce Sml67

    superkarma: 0 10.06.2014, 15:00:37
  3. avatar
    [2] kobližka [*]

    Menzel je takový poetický člověk,v jeho tvorbě snad nenajdeme žádné násilí,zaplať pánbů! Já teda Shakespeara,snad kromě Romea a Jůlie,nijak zvlášť nemusím,byť klasik,přece jenom už to jsou hry skoro 500 let staré,takže mě neoslovují.S tou poslední větou nějak nemůžu souhlasit - pro mě jsou teda na divale kulisy důležité,nelíbí se mi to moderní pojetí s kusem hadru a bednou od banánu.

    superkarma: 0 10.06.2014, 14:20:10
  4. avatar
    [1] gerda [*]

    Můj milovaný režisér. Směle ho srovnám s W. Allenem - taky je nezaměnitelný. A kritika režisérů, libujících si v zobrazování krutostí a hnusu, je také na místě. Umění má povznášet, těšit, ne ubíjet.

    superkarma: 0 10.06.2014, 05:48:38

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme