Lže jako Jirásek, mohlo by se říkat. Jirásek byl totiž, přes svou nemalou oblíbenost u učitelů – především v éře předrevoluční – a mnohdy i u čtenářů, spíše bájeslovcem než autorem dbalým historie. A tak se do povědomí lidu českého dostala řada pověr a předsudků. Že baroko nebylo dobou „jiráskovského“ Temna – kulturního útisku a úpadku, je snad už dostatečně známou skutečností. Nenávistný postoj k jezuitům a jejich spojování s inkvizicí je však stále přežívajícím reliktem z dob školní „jiráskofilie“.

Obávaná inkvizice
A tak si dnes, v den, kdy je připomínána smrt zakladatele Tovaryšstva Ježíšova – tedy jezuitů – Ignáce z Loyoly, pojďme říci něco o dějinách snad nejobávanější církevní instituce – inkvizice, neboli Svatého oficia. Samo slůvko inkvizice pochází z latinského inquaerere – zjišťovat. Nejčastěji tak bývá označována instituce katolické církve, jejímž úkolem bylo bojovat proti kacířství. Málokdo ovšem ví, jak to s inkvizicí bylo v minulosti.

S biskupy to nefungovalo
První inkvizice vznikla v roce 1148 a založil ji papež Lucius III. Byla to takzvaná inkvizice biskupská – nešlo o žádnou centralizovanou organizaci, ale o to, že papež pověřil jednotlivé biskupy bojem proti kacířům, jejichž učení bylo v rozporu s učením církve – především proti katarům a později i proti valdenským. Biskupové ovšem často nesídlili ve svých diecézích a při občasných návštěvách jim svěřených oveček neměli na nějaké vyšetřování čas. Navíc povinnost sdělit obžalovanému jméno žalobce vedla často k rozpoutání krevní msty.

V čele s papežem
Na čtvrtém lateránském koncilu, roku 1215, tedy papež Inocenc III. založil, především proti stále sílícím valdenským, inkvizici papežskou. Jejím vykonáváním byli pověřováni papežští legáti, ale i příslušníci nově vzniklých žebravých řádů – františkáni a především dominikáni. Hlavním úkolem této inkvizice bylo přivést obviněného k doznání a k odvolání bludů. Obviněný mohl na začátku procesu uvést jméno člověka, který ho nejvíce nenávidí, a pokud se toto shodovalo se jménem žalobce, byl osvobozen a před soudem stanul žalobce.

Jak to bylo s mučením?
Obviněný měl také nárok na advokáta, ovšem pokud mu byla prokázána vina, nesměl advokát nadále vykonávat svou profesi, a tak se do této role nikomu příliš nechtělo. V počátcích inkvizice nebylo mučení vůbec povoleno, to však změnil papež Inocenc IV. v roce 1252. I tak však bylo inkviziční útrpné právo na tehdejší dobu velmi mírné – zakázáno bylo prolévání krve a trvalé mrzačení. Rozsudek smrti byl výjimkou a byl považován za selhání inkvizice – obviněného se nepovedlo přivést k pokání. Vykonávala ho vždy světská moc. Běžnějšími rozsudky bylo nařízení pokání a poutí, konfiskace majetku a žálářování.

Inkvizice na španělský způsob
Nechvalně proslulá Španělská inkvizice byla, přes účast některých kněží a počáteční váhavou podporu papeže, světskou institucí, založenou na popud krále Ferdinanda II. Aragonského roku 1478. Tato instituce, kterou posléze následovala inkvizice peruánská a mexická, existovala až do roku 1834. Jejím hlavním úsilím byl boj proti Maurům a Židům a jejich vyhnání ze Španělska. Právě Španělská inkvizice, se svým napojením na světskou moc, vnesla do inkvizičních procesů hojnější užití mučení a především trestů smrti. Ani ona však nestála u vzniku honů na čarodějnice – ty obvykle označovala za duševně choré a propouštěla je.

Kladivo na nepohodlné
Proslavené hony na čarodějnice začaly ve 14. století – do té doby byla víra v čarodějnické sabaty považována za herezi, a svého rozmachu dosáhly až na prahu novověku. Největší podíl na nich přitom mělo právo světské, nikoliv církevní. Nemalý podíl na rozšíření procesů měly také reformované církve – především v Americe. Z církevních řádů se čarodějnickým procesům věnovali především dominikáni – z jejich „dílny“ pocházelo slavné Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice, které bylo ovšem pouhé čtyři roky po svém vydání odsouzeno inkvizicí jako neetické a z hlediska věrouky bludné.

Moderní inkvizice
Roku 1542 ustanovil papež Pavel III. Svatou kongregaci obecné inkvizice neboli Svaté oficium, která se mělo starat o integritu víry a zkoumat chybné a falešné nauky. Právě tato kongregace, nikoliv jezuité, vedla proces proti Galileovi, praktikovala cenzuru a založila index zakázané literatury. Zároveň však, především pod vlivem absolutismu a protestantské reformace, rychle ztrácela svou moc. Roku 1908 změnil Pius X. její název na Posvátnou kongregaci svatého Officia a v roce 1965 ji Pavel VI. přejmenoval na Kongregaci pro nauku víry, v jejímž čele stával i současný papež, Benedikt XVI.

Četla jste Jiráska? Které z jeho knih? Které se Vám líbily a které ne? Víte, jaké další „bludy“ se nachází v jeho knihách? Měla jste Jiráska jako povinnou četbu? Informovali Vás učitelé o historické nepřesnosti jeho knih?

 

Reklama