Při toulkách Prahou nezapomeňte navštívit Viniční altán v Grébovce – zdarma zde můžete shlédnout výstavu ženských aktů fotografa Jindřicha Mynaříka. Co nám na sebe autor prozradil?

Výstavy se ve Viničním altánu konají pravidelně, většinou jednou za měsíc. Vstupné na tyto výstavy je většinou zdarma, jak nám řekla Ivana Beranová, která se zde o pořádání výstav stará. Tentokrát zde do 30. června 2008 můžete navštívit malou výstavu ženských aktů fotografa Jindřicha Mynaříka. Viniční altán najdete na adrese Havlíčkovy sady 1369 – Grébovka a výstavu zde můžete navštívit každý den od 11.00 do 23.00 hodin. My jsme si na vernisáži odchytili autora a udělali s ním krátký rozhovor.

Vaše fotografie jsou jemné, ale najdou se mezi nimi i drsnější...
Mně to občas někdo řekne, že jsou mé fotografie drsné. Já nepoužívám žádný šerosvit nebo ladné křivky těla, to je pro mě příliš romantické. Používám tělo takové, jaké je. Pracuji s jeho tvarem, případně s nějakým dalším nápadem, ale ne s atmosférou nějakého zatajování. Tělo je krásné tak, jak je, aniž bychom ho museli zahalovat.

Čtěte rozhovory
s osobnostmi, které vás zajímají!

Kde berete inspiraci?
Když sedím bez přítelkyně a smutně dumám nad tím, že jsem sám. Přitom mě občas napadají věci, které si napíšu do deníčku, který mám pouze na tyhle nápady. Pak, když se s někým domluvím, že přijde fotit, nikdy nevím, co bych začal. Tak nalistuji v notýsku, něco zkusíme, a pak z toho vyleze něco úplně jiného. Je to vždycky souhra náhod té chvíle, které nejdou naplánovat – když je naplánují, vždycky vyjdou jinak.

Co kromě aktu fotíte?
Pro mě to není ani erotická fotografie, ani akt, je to prostě tělo. Takže já zobrazuji nahé ženské tělo. Jinak se živím focením pro Blesk. Když mi dřív zbýval čas, fotil jsem něco jako dokument – našel jsem si prostředí a udělal cyklus většinou černobílých fotek. Ale ten čas už dnes nemám, takže vlastně dnes kromě práce už jenom ty ženy.

Na fotografie Jindřicha Mynaříka se můžete podívat přímo na jeho osobních stránkách: www.mynarik.eu

Na vašich stránkách je zajímavá série žen z věznic, jak vznikala?
Tahle reportáž dokonce získala druhé místo v Czech Press Foto.
Prvně jsem se tam dostal se svojí tehdejší přítelkyní, která měla dívčí rockovou kapelu. Holky sehnaly nějaký repertoár a šly si ho vyzkoušet do věznice, protože říkaly, že jim posluchači nikam neutečou, když nebudou mít kam. Já jsem jim pomáhal jako bedňák.

Vzal jsem s sebou foťák a nacvakal pár fotek. Strašně šíleně to na mě zapůsobilo, protože jsem byl na vojně v něčem podobném. Chtěl jsem se tam vrátit, abych něco nafotil – zašel jsem za ředitelkou věznice, která to odmítla s tím, že když budu mít doporučení někoho, kdo o to má zájem, ať přijdu.

Oslovil jsem Reflex a šel tam znovu. Po čtyřech dnech mi to ale ta ředitelka zatrhla, protože z jejího pohledu už tam byly nepřijatelné věci. Nakonec to sice v Reflexu vyšlo, ale škoda byla, že ta reportáž nebyla úplně dokončená. Já jsem s tím měl ještě nějaký další záměr, ale ředitelka věznice se bála, že s tím budou některé vězenkyně nesouhlasit. Dneska už to v tom vězení vypadá jinak, už se tam asi nikdo takhle snadno nedostane...

Co chystáte do budoucna?
Bohužel roky přemýšlím, jak se živit lépe, jak dělat víc svoje věci, ale nejde to. Svými fotografiemi se neuživím, ateliér mi spláchla povodeň, od té doby mám stále menší a menší. Já moc neumím komunikovat s lidmi, kteří mají peníze – neumím si o ně říct. Takže vlastně stále to samé a uvidím, třeba to někam povede.

Kde je podle vás rozdíl mezi pornografií a uměním?
Pro mě je zásadní, že účelem pornografie je vzrušovat. A umění – nesnáším to slovo ve smyslu... Nebo takhle, my zpětně můžeme o něčem říct, že je to umění. Je to příliš vznešené slovo, za umělce bych označoval mrtvého umělce. Takže to, co dělám já a ostatní, je uspokojování touhy vyjadřovat se. Je to, podle mě, hledání si svojí cesty v jakémkoli projevu.

Co popřál Jindřich Mynařík čtenářkám Ženy-in?


Jak se vám líbí fotografie Jindřicha Mynaříka? Nechala byste se fotit nahá? Vadilo by vám vystavování vašich aktů?

Reklama