Máte-li rádi nevšední zážitky, máme pro vás hezký tip. V centru Prahy, ve Voršilské ulici, funguje od letošního roku neobyčejná restaurace s názvem Pod křídlem noci.

Restaurace na první pohled zvenčí působí zcela normálně, uvnitř vás ale čekají nevšední chvilky. Prostor je rozdělen do dvou částí. V první z nich se nás ujímá příjemný číšník, objednávka probíhá zcela normálně, konzumace pokrmů ale proběhne v druhé části.

 

V těchto prostorách neuvidíte na krok. V osvětlené části si z jídelního lístku objednáte, co budete v tmavé části konzumovat. Můžete ale zvolit i variantu s otazníky, kdy vás čeká překvapení. Můžete však upozornit na to, že máte například na něco alergii nebo že některá jídla nepozřete. V tmavé části se o vás postará nevidomá obsluha. Před vstupem jste dostatečně poučeni, jak se chovat, jak číšníka oslovovat a co dělat, pokud budete potřebovat opustit prostory.

 

My jsem měli odvahu a chtěli si užít všechno pořádně, neodolali jsme tedy tajemnému menu s otazníky. Po objednání jsme odložili všechny věci, které by mohly být zdrojem světla, a přesunuli se do tmavší části restaurace, do chodbičky, kde se náš zrak měl připravit na tmu, která následovala. Seřadili jsme se za sebe, položili ruku na rameno osoby před sebou a čekali na Petra, nevidomého číšníka, který nás měl obsluhovat.

 

Komunikace Petra s kolegy, kteří se o hosty starají ve světlé části, probíhá pomocí handsfree zařízení a smluvených signálů. Zpoza dveří se ozval zjevně nacvičený klepot. První v řadě předal svou ruku Petrovi a následovala jen tma. Ani vyjádření tma jako v pytli nebylo možné v tomto případě použít, větší NIC jsem totiž snad nikdy neviděla. Bylo vidět, tedy spíše nebylo vidět, že tříměsíční práce dělníků, kteří měli za úkol prostor dokonale zatemnit, se zdařila.

 

Postupně jsme byli usazeni ke stolům, údajně prostřeným stolům. Všechno jme pak měli možnost si osahat. Opravdu bylo prostřeno, sklenice, ubrousek a příbory na předkrm a další nářadíčko. Trošku mě to překvapilo. Dostala jsem strach, aby nebyly jako předkrm třeba mušle, protože ohrožovat kolegy, jak se to dařilo pretty woman se šneky, se mi moc nechtělo, i když stejně by mě jako střelce nikdo neodhalil! Petr začal roznášet předkrm, následovala diskuse:

 

„No a co je tohle? Paštika nebo co? Máte to tam taky?“ Snažila jsem se zprvu příborem rozpoznat a oddělit kousky jídla, ale moc mi to nešlo. Následovala jiná technika. Zajímavější to pak bylo u hlavního chodu. Nebudu vám popisovat, na čem jsme si smlsli, to bych toho prozradila příliš! Naše bádání zakončil dezert.

 

Ale podstatnější než dojem z jídla byl pocit z toho NIC, co jsem viděla. Pořád jsem čekala, že se alespoň trošku rozkoukám a něco uvidím, ale ani po dvou hodinách se nic nezměnilo. Nejsem člověk, který by se ve společnosti nějak hlídal nebo přetvařoval, ale přece jen člověk věnuje pozornost tomu, jak sedí, jak a kam se dívá, jak drží příbor atd. V takovéto tmě všechno odpadá. Je docela těžké pocity popsat, ale nějak jsem si více uvědomila sama sebe. Jediné, co jsem hrozně intenzivně vnímala, byly hlasy.

 

Došlo mi, jak příjemný je hlas kolegy u vedlejšího stolu, jaký je můj hlas a přemýšlela jsem, jak ho asi vnímají ostatní. Pro Petra je to pro rozpoznání lidí to nejdůležitější. Bez zaváhání mě odvedl z toalety na své místo, aniž bych mu jakkoliv vysvětlovala, kde sedím. Chtěla jsem mu pomoci, ale následovala jen věta: „Já si vás pamatuji.“

 

 

I já si z této restaurace budu mnohé pamatovat, pocity, kdy nemůžete rozsvítit a „vrátit se“, kdy si připadáte nemožně, když nemůžete na talíři cosi dohonit, když si dolíváte pití a máte ve sklenici strčený prst a čekáte, až to zastudí…

 

Máte i vy nějaké podobné zážitky? Co by pro vás bylo větší trápení? Neslyšet, nebo přijít o zrak? Přemýšleli jste o tom, co by vám nejvíce chybělo? Napište nám!

Reklama