Nejdřív si rozbalím malé dárečky a ten největší si nechám až na úplný konec. Vždyť se na něj těším už několik dní. Bylo mi slíbeno, že v něm bude něco jedinečného. Něco, co mohlo být v naší velké rodině darováno komukoli, ale já jsem ta, která „zvítězila“.


Těším se jako malé dítě. Představuji si, co pod vánočním papírem objevím. Nejspíš něco do domácnosti… Hodil by se mi například Espresso kávovar. Hm, to by nemělo chybu. Během pár vteřin mít hotové kafíčko podle svého gusta…

 

Rozbaluji zimní svetr. Skleničky na víno. Náušnice. Knížku od oblíbeného autora. Dárky od blízkých nemají chybu, ale... Už se blíží vrchol Štědrého dne. Pořád tam na mě trpělivě čeká nový „presso“.

Já vím, neměla bych přehánět. Třeba budu nakonec zklamaná. Ale proč by to tak mělo dopadnout? Všechno vypadá tak úžasně. A Štědrý den přece každý rok plní lidem jejich tajná přání. Tak proč by zrovna 24. prosinec 2005 neměl být dnem mého splněného přání?!

 

„Tak už to rozbal,“ nabádá mě celá rodina. Usmívám se na ně, abych na sobě nedala znát, že na tento povel čekám již od rána. S klidným výrazem se na ně podívám a pak už se s velkou nervozitou blížím k poslednímu dárku, který je pro mě určen.

 

Beru nůžky, rozstřihnu mašli a v tu chvíli zapomínám na trpělivost. Rychle trhám papír s rozesmátými sněhuláky a jejich úsměv je rázem poloviční. A ten můj taky!

 

Ne!

Úsměv mi teď už zmizel úplně, nejspíš navždy.

Můj nový „presso“ nejspíš totiž právě rozbaluje jiná a já se s rozpaky dívám na odšťavňovač ovoce a zeleniny. Nešťastně si krabici prohlížím ze všech stran a uvažuji, co s ním, když na malé zahrádce u domu máme jen dva mladé stromky a zeleninu raději rodina drtí v ústech než kdekoli jinde.

 

Nejradši bych zavřela oči a znovu se vrátila k okamžiku, kdy byl dárek ještě zabalený. Možná bych ho tak měsíc nechala a představovala si, že v něm je to, co jsem si tolik přála.

 

Nakonec mi nezbude nic jiného, než se s vděkem vrátit k dárkům, které jsem tak ledabyle rozbalovala a ani si je kvůli vlastní nedočkavosti pořádně neprohlédla. Odšťavňovač ani netuší, proč zůstává stále v krabici a já se raději obracím k zimnímu svetru, skleničkám na víno, náušnicím a nakonec se pouštím do čtení nové knížky.

 

Ježíšku, Ježíšku, co jsi mi to natropil? Že by kanadský žertík? Nebo spíše malý dárkový šoking! Neboj. Na tohle určitě nezapomenu. Příští Vánoce raději už půjdu ke stromečku s klidem a hlavně bez představ. Třeba se „pressa“ přece jen dočkám...

 

P.S. Musím se vám k něčemu přiznat. Letošní dárkový šoking jsem nezažila já, ale moje mamka. Ta na konci Štědrého dne, když zvedla oči od knížky, pouze poznamenala, že odšťavňovač jednou zdědím já. Jen jsem zmateně zamrkala a trochu kysele se usmála. Přemýšlela jsem totiž o neexistujícím sadu a o tom, že miluji ten pocit, když se můžu zakousnout do krásně červeného jablka.

 

Reklama