Reklama

Co asi tak pro papouška koupíme?

Náš korelák potřeboval v první řadě klec. Samozřejmě velkou - tak velkou, aby se v ní mohl pohodlně protáhnout, to znamená aspoň 70 cm v jednom rozměru. Ovšem pravda je taková, že měl možnost se prolétnout po celém pokoji - což tam, kde jsou alergici nebo rozložené jakékoliv papíry, nepadá v úvahu. Velice rychle jsem zjistila, že zlikvidovat 50 zápočtových písemek, určených k opravení, je pro korelu otázkou pár minut.

Co do klece? Minimálně dvě misky - na zrní a na vodu, pak bidýlka, ale pozor, ta, co jsou v sadě z obchodu, většinou nestačí a nejsou ani vhodná. Papoušek by měl mít v kleci větvičky, aby si neunavoval nohy stáním na stále stejném průměru bidýlka. Navíc jakákoliv věc, strčená do klece, je předem určena k oklování - a bidýlka z obchodu podléhají zkáze rychle, radostně, a navíc z nich občas trčí třísky.

Dál je zapotřebí sépiová kost, ale ta pravá, existují sice náhražky, ale pravá je pravá.

Tak, inventář máme - a co na dno? Tam je nutné dát noviny nebo jiný papír a dává se i písek. Péče o ptáčka nezabere moc času, pokud máte klec rozumně udělanou - nejvíc se mi osvědčila s výsuvným šuplíkem, který se vysunul i s novinami a celý se jenom vysypal do kýblu se smetím. Dalším krokem - asi tak jednou týdně - byla desinfekce celé klece.

Potrava - tady je nutné ohlédnout se po literatuře a poptat se v obchodech - každý druh vyžaduje trošku jiné složení a krmné směsi je nutné vybírat i s ohledem na celkovou kondici opeřence.

Tak, to je z mých zkušeností s korelami - ty dokonce snesly i vajíčko, ale nedokázaly jej vysedět, takže s chovem jsem moc úspěšná nebyla.

Ferdička ovšem má anduláka (jakpak se asi jmenuje, že???) - a protože lidé nevědí, co lze od takového opeřence čekat, sepsala pár rad a zkušeností:

“Říká se, že když chceš naučit mluvit andulku, tak by to měl být ON a ne starší půl roku. Musíš se mu věnovat a hodně na něj mluvit. Nebát se ho.

Náš andulák má nejraději to nejobyčejnější zrní a klásky. Nemají se jim pořád dávat jenom vitaminované přípravky, aby nebyli převitaminovaní, takže někdy je třeba krmení proložit obyčejným prosem. Občas jim dát kousíček vajíčka, salátu, strouhané mrkve... (náš současník to nerad, ale předchůdci si na tom pochutnávali).

Když si ho chceš ochočit na ruku, je dobré začínat strkat prst zvenku ke kleci, pak dovnitř a postupně se pomalu přibližovat. Když ho vypustíš a chceš ho dostat zpět, je dobré ho začít učit na tyčku, nebo "vystrčit ruku", aby měl přistávací plochu. Když nechce, tak mu zpočátku přinášet klec k místu, kde zamrzl... On se časem naučí i doletět do klece, tam, kde má původní stání... Když anduláka necháváš proletět, musí se počítat s tím, že všude budou bobky - krásné kulaté prdíky s černým hovínkem okolo a bílou tečkou uprostřed. Když je to rozbředlé, má průjem... A v tom případě je návštěva veterináře vhodná.

Anduláci rádi sedávají nahoře na konzolách - nabobkováno, u našich zase na reprobednách - nabobkováno, rádi zobou z podlahy- nabobkováno - pozor nezašlápnout! (Anduláka, ne bobky.) Kdo má psa - zavírat klec - kamarádce sežral jezevčík krásně světlemodrého anduláka! Tito malí opeřenci rádi přistávají na záclonách - takže je třeba pozorovat ptáčka, jestli nemá občas nateklou nožičku, jak se zachytí do ok záclon – anduláci mých rodičů to měli často, ale vyléčilo se to vždy nějakou mastičkou od veterináře.

No v létě je potřeba "koupátko", aby se mohl ochladit, kdyby chtěl (někteří z našich anduláků to využívali, jiní zase vůbec...).

Hračku - ten náš se může zbláznit ze zvonečku, občas ho i "vyklovne" ze řetízku a shodí dolů. Pak má zrcátko pověšené z horní žbrdlinky klece - to je pro něj kamarád i schovka (schovává se za něj do bezpečí, když se bojí). Pokud jde o sexuální choutky, ty si vybíjí na svém plastovém zmenšeném modelu - je to občas sranda...” (určitě mu říká "Robertku", ale to jen když Ferdička není doma...)

Jo, a vodu! Každý den mu ji měnit! Protože oni si do vody natahají zrníčka! Náš andulák současník nemá podestýlku - je pořád na bidýlku nahoře. I jídlo a pití má nahoře. Naši dávají tomu jejich dolů bílé ubrousky (už po desetiletí - noviny jsme nikdy nedávali, netuším taky, jestli to není závadné třeba kvůli tiskařské černi).

Rodiče dávají anduláka v létě na balkon - tam si povídá s ostatními ptáčky... Anduláci vydrží prý venku do nula stupňů Celsia - ale my to nikdy takhle nevystupňovali. (Kamarád má andulky ve venkovní voliéře a skutečně tak dlouho vydrží bez problémů - jak kamarád, tak andulky...) Andulka je jako každé jiné zvíře – radost i starost, nemůžeme jej jen tak odložit a tradá na dovolenou. Anduláka je třeba kmit, i když se jede pryč! Nikdy jsme ho nenechávali o hladu déle než 1 den - tzn. že když jedeme pryč, tak nám ptáčka rodiče chodí krmit každý druhý den, a my zase jejich.

A když je andulák třeba v obýváku, doporučuji přikrývat klec na noc - aby měl klid a taky střídání noci a dne - ale zase se na to musí naučit postupně - a taky podle povahy, u toho našeho bojácného opeřence to vůbec nepřipadá v úvahu...”

Přiznám se, že tohle povídání mi připomnělo doby, kdy jsme měli koreláka Ferdu a museli kvůli němu pečlivě schovávat rum - a nejraději měl bílý kubánský. Za bývalého režimu to byl dost luxusní ptáček...