christmas

Paní Vlaďka, která do redakce zaslala svůj příběh, má podle vlastních slov Štědrý den spojený už tři roky nejen s oslavou Vánoc, ale i s nečekaným rozpadem manželství. „Už tři roky jsou mé Vánoce trochu trpké, ale stále čekám,“ říká.

Seznámili jsme se přes kamarádku. Slavila tehdy narozeniny a u ní doma se sešlo hodně lidí. Ona má ráda velkou společnost a vskutku bouřlivé oslavy. Byla jsem tehdy čerstvě rozešlá s přítelem, se kterým jsem chodila tři měsíce, takže jsem moc nesmutnila a ráda jsem pozvání mezi lidi přijala.

Všimli jsme si sebe hned, jak jsem vstoupila do obýváku. Seděl u okna a lampička na něho házela zajímavý stín. To si dodnes pamatuji. Vypadal pod tím světlem jako Alain Delon. Vlastně od té chvíle jsme tam byli sami. Tančili jsme spolu celý večer, prostě láska na první pohled.

Po několika měsících jsme se vzali. Narodila se nám Lenka a pak za dva roky i Kubíček. Myslela jsem, že tenhle vztah, tahle krásná idyla nikdy neskončí, a také tomu nic nenasvědčovalo. Náš vztah byl harmonický, nehádali jsme se. Byl u narození obou našich dětí, staral se příkladně, prostě báječný muž. Hodně lidí nám náš vztah závidělo. Všichni vždycky říkali „vy jste se hledali, až jste se našli“. I my si to mysleli a často jsme o tom i hovořili. Roman nikdy nezapomněl na moje narozeniny, na svátek, na výročí. Krásných deset let mi ale právě na Vánoce 2007 spadlo jako balíček karet.

Dodnes to neumím pochopit. Bylo právě 24. prosince. Já byla zasypaná přípravami štědrovečerního stolu, děti zlobily tak, jak to děti na Vánoce umí, Roman mi pomáhal tak jako každým rokem. Všechno bylo jako vyždycky. Pak odpoledne šel s dětmi ven, abych mohla připravit stůj k večeři. Bylo to bezproblémové i příjemné, jako ostatně pokaždé.

Ten večer jsem dostala od něho překrásnou sadu. Náušnice, řetízek a náramek ve zlatě. Měla jsem velikou radost. Romanovi jsem já koupila hodinky. Strašně je chtěl. Byly vodotěsné a já si na ně vzala ještě v práci zálohu k výplatě, protože by mi na to nestačily peníze. Ale obětovala jsem je ráda.

A pak to přišlo. Večer jsme seděli, pili sekt a jedli chlebíčky. Dávali Šípkovou růženku. Posadil se ke mně a...

…řekl mi, že odchází nadobro od rodiny! Prostě jen tak mi to oznámil na Štědrý den!!!!

Nevěřila jsem tomu, co povídá, ani jsem nevěděla, na co bych se zeptala. Pak řekl, že v komoře má sbalené věci, že mezi hrnečky mám dvacet tisíc korun, aby mě to tak nebolelo. Jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla bylo: „Ty se chceš vykoupit ze vztahu? Copak si myslíš, že tohle, co děláš, se dá nějak zaplatit?“

Pravil, že to myslí dobře, že si nemyslí, že by se dalo něco jako láska zaplatit penězi, ale že potkal jinou ženu a už dlouho se s ní schází, že s ní chce bydlet a žít a že my, jeho rodina, je část jeho života, na kterou nikdy nezapomene, ale už s námi být nechce, protože to prostě skončilo a život jde dál. Že jeho život teď vzal nějakou výhybku, která vede po jiné koleji s jiným člověkem.

Skončila jsem na pohotovosti. Jakmile se za ním zavřely dveře, zhroutila jsem se. Několik měsíců mi pomáhali známí a moje maminka. Dodnes nejsem úplně pořádku.

Manžel si bere děti, platí poctivě, a dokonce často víc, než nakonec určil soud, ale nikdy mi nepřestane chybět. Ano, já vím, že se zachoval jako hajzl, že to, co udělal bylo bezcitné už tím načasováním. Patrně jí slíbil, že bude na Štědrý i s ní, já nevím. Vlastně bych ho měla za to nenávidět a nechat to být s tím, že za to nestál, ale já to prostě nedokážu.

Já ho pořád miluji.

Dokonce je to o tom, že každý Štědrý den už tři roky čekám, že tak, jak odešel, tak náhle a bez varování se jednoho Štědrého dne zase objeví ve dveřích. Odpustila bych mu. Za těch deset let krásného manželství by mně to stálo. Lidé dělají chyby a já bych to pochopila.

Třeba vám budu, redakce a ženy-in, připadat pitomá a bez hrdosti, ale strašně ráda bych ho objala, zapomněla na všechno a žila zase s ním a našimi dětmi jako dřív.

Jen kdyby se k nám vrátil.

Tolik dopis paní Vlaďky.


Za sebe, milá Vlaďko, láska je tak slepá jako nic na tomhle světě. Rozumím, že byste byla ochotná zapomenout, protože i tohle láska umí moc dobře.

Pochopila bych i to, kdyby skutečně časem přišel na to, že udělal chybu a snažil se ji akčně napravit. A byla bych s Vámi všema deseti proto, abyste mu odpustila, právě ve jménu lásky a hlubokého citu, kterého je schopen jen člověk.

Lidé si zaslouží druhé šance a co je víc než láska? Nic nás nedělá tak šťastnými jako obyčejný pocit, který umí vyvolat jen a jen ona.

Jen prostě odpusťte, ale nelze se přenést přes formu, jakou Váš manžel zvolil. Nic bezcitnějšího si snad neumím představit a upřímně nechápu, proč ta krutá podoba. I kdyby cokoli, tak tohle osobně nedokážu  ospravedlnit, prostě jako člověk.

Ale třeba budou čtenářky jiného názoru.

Každopádně přejeme všichni do života hodně štěstí!

Reklama