Málokdo dnes může říct, že nikdy nestál u silnice se zdviženou rukou a nedoufal, že ho někdo kousek hodí. I dnes tak hlavně mladí lidé cestují. Někdy se tak zrodí i láska. Jestlipak se nebojí? Kolik z vás naopak je dnes ochotno vzít stopaře?

Když mi bylo kolem sedmnácti let, jezdila jsem stopem každý týden za našima na chalupu a z ní. Pochopitelně tajně. Uspořenou padesátikorunu, původně určenou na autobus, jsem zužitkovala přesně adekvátně věku. Kdyby to tehdy naši věděli, určitě bych byla trestána.

Táta mě vždycky odvezl do Rychnova na nádraží, já se rozloučila a počkala, až zajede za roh. Pak jsem vzala flopem zábradlí a mašírovala ke krajnici. Jezdila jsem hodně s řidiči kamionů i osobními vozy a nikdy jsem nestála na stopu déle než deset minut. Mohu s určitostí říci, že během prvních pěti minut se každý zeptal, jestli nemám strach. Měla jsem ho, jenže člověk, když je v tomhle věku, je pro něj malý strach právě to, co je jakýmsi kořením toho dne. Navíc – těch zážitků, o kterých lze pak mluvit…

Na! Tak si je jdi zkusit!

Jednou jsem stopla pána v takové malé dodávce. Cestou jsme si povídali o všem možném. Vyprávěl, že zaváží nějaký obchod, a dostali jsme se na sortiment. Vozil plesnivé elasťáky. Byly zrovna v módě.

Takové ty jakoby plesnivé, upnuté, elastické džíny. Já se ptala, kam je vozí, že bych si je tam došla koupit. (Byly nedostatkové.) Dnes už si nevzpomenu, kam říkal, že jezdí…

Dobře si ale pamatuji, jak mě vyšokoval, když zastavil na odpočívadle, šel dozadu, přihasil si to s kalhotama a povídá Si je zkus!“ „…a …a ...ale tady přece – to nejde...“ koktala jsem. „No jasně, že ne tady,“ povídá. „V lese, tamhle, si je zkus, ať se nestydíš.“

Nezmohla jsem se vůbec na nic a podle návodu  raději nerozčílit, jsem odběhla do lesa s kalhotama. Hodně mi běželo hlavou, jestli nemám prchnout, ale pak jsem si říkala, že když uteču do lesa a on by mě náhodou dohonil, tak jsem v pytli jako Baťa s dřevákama. Ten muž za mnou volal, ať se mu v nich taky ukážu… tak jsem je na sebe hodila.

„No vidiš – ti padnou, viď,“
pravil. „Ech, noooo – hezký...“  bublala jsem nejistě, „tak já se zas převlíknu, ne?“  „Hmm...“ zamumlal.
Převlékla jsem se do civilu a pokračovali jsme. Byla jsem ale už pěkně zaražená. V Praze trval na tom, že mě odveze až k domu.
Když jsem vystupovala, sáhl do zadu a ty kalhoty mi dal. Prostě mi je jen tak dal s tím, že mi dobře padly.

Sama stopaře beru skoro každý týden, když jezdím do Prahy. Jde o mladé lidi, kteří to mají buď jako životní styl, nebo jim prostě ujede autobus, anebo šetří jako tehdy já.

Jenom kousek, prosím

Onehdá jsem před Lípou vzala kluka, jenž mě dostal cedulkou, kterou držel v ruce. Neměl tam napsáno třeba Praha nebo Česká lípa, měl tam nápis JENOM KOUSEK, PROSÍM. To mě dostalo.
 
Vyprávěl, že s kamarády jezdí stopem celé prázdniny. Byli v Holandsku, v Belgii i v Chorvatsku. Všude si našli na pár dnů brigádu a pak zase dál. Přišlo mi to hodně zajímavé. Vonělo to svobodou. Také jsem si uvědomila, jak omezené možnosti jsme proti dnešním, mladým lidem měli tehdy my. Vřelé díky, soudruzi!

Tentokrát jel ten hoch jenom do Zahrádek, protože tam něco zapomněl, a pak zase šel na stopa zpátky.

Mám ze stopa kluka

Minulý týden jsem vzala v Dubé slečnu, která jela až do Mělníka. Také jsem ji zpovídala. Její příběh mě zaujal. Jezdí z Mělníka do Dubé za prací servírky, a tam i zpátky stopem.

„To jsem jela na jaře do práce a stopla jsem modrýho opla,“ vyprávěla.
„Ten kluk za volantem se mi moc líbil. Povídali jsme si a on se ptal, jestli se nebojím, že co kdyby teď někam zajel a něco si dovoloval. Řekla jsem mu, že se moc nebojím, ale když takhle jezdím, musím někde v koutku duše počítat i s tím. To nekomentoval. Když jsem ale jela druhý den, jel tam, a zastavil sám. Mluvila jsem o náhodě, ale on se přiznal, že to udělal naschvál, a doufal, že jezdím ve stejnou dobu. Jmenuje se Lukáš a stále s ním chodím. Tak vidíte, že se to někdy vyplatí,“  řekla mi na závěr.

Nebezpečí je ale i na straně řidiče…

Známý je případ, kdy muž vzal stopařku, která mu po pár kilometrech sdělila, že pokud jí nedá určitý obnos, udá ho, že ji znásilnil. Zastavil a vyhodil ji. Jenže ona svůj „slib“ dodržela. Než se všechno vysvětlilo a než se prokázala pravda, manželka se s ním rozvedla a ztratil mnoho přátel.

Na co si dát pozor, pokud vám zastaví muž? Podívejte se:

 

Berete stopaře?

Šárka, 35 let: Ne – mám strach.

Milan, 28 let: Moc ne, párkrát jsem vzal holku u silnice, ale zpravidla nezastavuji.

Tomáš, 37 let, (řidič kamionu): Ano a často. Jezdím hodně daleko, a tak mi to líp uteče a nechce se mi spát. Beru i v zahraničí. Žádný erotický zážitek ale nemám, jsem šťastně ženatý a mám deseti- a pětiletou dceru.

Jana, 21 let: Neberu stopaře, protože nevím, co to je za člověka. Jednou jsem ale vzala jednu babku asi tři kilometry. Té mi bylo líto.

Simona, 38 let: Sama se někomu zastavit bojím, ale když jedu s manželem, tak sem tam někoho vezmeme. Bývají to hlavně študáci a brigádníci. Jednou jsme vezli i mladou dvojici Italů, kteří takhle jeli až z Turína.

A co vy? Berete stopaře? Jezdíte stopem? Jezdili jste? A vaše odrostlejší děti?

Reklama