K tomu, že jezdila již před tím, než si udělala řidičák, se přiznává čtenářka Ekleinovka. Jak dlouho a proč, to už si přečtěte v jejím příspěvku k dnešnímu tématu...

Téma dne zní: Historky z autoškoly.
Čtenářka Ekleinovka jezdila nějaký čas bez papírů - proč a jak se jí po té dělala autoškola, to se dozvíte níže...


Hezký začátek pracovního týdne všem...
Autoškola byla pro většinu z nás nutností, abychom se legálně autíčkem přepravili z jednoho místa do druhého...
Když budu upřímná, jezdila jsem už bez papírů. To můj taťka mne stále provokoval, abych zkusila sednout za volant. Jezdili jsme od mých patnácti. Zpočátku po prašných cestách, pak po nefekrentovaných silnicích. Hrozně mne to bavilo. Ten adrenalin, že dělám něco zakázaného. Jednou jsme jeli všichni na chatu. Najednou taťka praví: „Výměna řidičů. „ Bez řečí jsme přesedli. Matka spustla hysterák, že se takovou kačenou, tedy mnou, nenechá zmrzačit a rvala ven z auta i babičku. Mezitím mi stačila vrazit pár facek a seřvat tátu. Ten se naštval a řekl: „Šlápni na to, ať dojdou pěšky.“ Tak jsme jim ujeli. Já neměla to srdce, aby babička šlapala pěšky takovou dálku a otočila jsem se pro ně zpátky. Takových scének bylo povícero už i v době, kdy jsem řidičák vlastnila.
Udělala jsem si ho už na stavárně. Trvalo to sice tři čtvrtě roku, ale jezdila jsem se svými spolužáky a byla neuvěřitelná legrace. Měli jsme trenažéry, na krerých jsme se předháněli, kdo tu zatáčku dá rychleji. Učitel byl kliďas a toleroval nám naše úlety. Jezdit mi šlo, to ano. Ale testy - hlavně křižovatky - mi dělaly potíže. Jsem předělaný levák a pojem pravá - levá mi problém dělá doteď. Když došlo na testy naostro, seděla jsem se svým spolužákem, který mi strašnš pomohl. Já udělala, co jsem znala a on za mne dořešil pár křižovatek. Takže díky Standovi plný počet bodů. Pak přišly jízdy. To jsem si na sobě dala záležet. Sukýnka těsně pod zadek, vlasy rozpuštěné, oči zmalované a i když už ostřílený jezdec, přece jen ve mně hlodal červíček strachu.
Ten ze mne spadl v okamžiku, když přišel policista - vlastně příslušník VB. Změřil si mne od hlavy až k patě a pravil: „Á, konečně růžička mezi trním. „Tím trním myslel kluky. Sedli jsme a jeli po městě, pouze po světelných křižovatkách. Po pár minutách jízdy jsme se vrátili ke škole. „Výborně“, pochválil mne a já zrudla - asi štěstím, že jsem to dala a částečně rozpaky, jak si mne pořád prohlížel.
No nic, potom jsem jezdila řadu let. Bez nehody. Jednou zasedl bývalý manžel a v opilosti auto vyboural.
Ještě, že jsem na poslední chvíli běžela ke garáži a dětem pomohla rychle vystoupit. Chtěl je, zpitý namol, odvézt s tím, že to s nima „někam“ napálí. Takhle vyhrožoval pořád. Napálil to sám, ještě zranil nevinné.
To by bylo na na další témata. Já potom jezdila stále méně a teď už jen, když nutně potřebuju a doma není nikdo, kdo by jel se mnou. Ale zvládám. Na dlouhé trasy už bych si netroufla.

Ekleinovka

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 12. března 2012: Vaše historky z autoškoly

  • Zavzpomínejte na dělání řidičáku - jak vám to šlo? Prožila jste něco vtipného? Nebo naopak nebezpečného? Udělala jste řidičák napoprvé?

Příspěvky na toto téma mi zasílejte nejpozději 12. března 2012 v 15.30 hodin na redakční e-mail (viz níže). Pokud váš příspěvek uveřejním, potom máte šanci na získání krásného dárku - dvou srdíčkových bonboniér I Love Milka. A pokud chcete mít větší šanci na uveřejnění, ať je váš příspěvek alespoň dvakrát tak dlouhý jako tento odstavec textu.

milkamilka

Reklama