Reklama

„Jez kulturně,“ hřímala odjakživa moje babička a to, že jsme vylizovali talíře, nepokládala za doklad svého kuchařského umu, ale za nehoráznou nezdvořilost. A při každé slavnostnější příležitosti nás obšťastňovala sadami příborů na nejrůznější pokrmy, upozorňováním na to, že lokty nepatří na stůl, že máme sedět rovně a že u jídla se nemluví.

Že to, čemu se říká kultura stolování, má pramálo společného s hudbou, knihami či divadlem, i když divadlo to občas je řádné, jsem tedy seznala brzy. Že se kultura stolování liší v jednotlivých zemích jsem objevovala pozvolněji a často s nemalým údivem.

Několik příkladů za všechny:
V zemích islámských, ale i hinduistických se často jí rukama. V takovém případě je považováno za krajně nezdvořilé uchopit jídlo do levé ruky – ta je „nečistá“ a slouží k intimní hygieně, kdežto pravou rukou se jí. Pro našince, který obvykle používá, je-li pravák, k intimní hygieně ruku pravou, vytváří tento požadavek často obtížně překonatelnou překážku.

Příbory jsou přitom samy o sobě poměrné „moderním vynálezem“ – nejstarší lžíce sice pochází už ze starověku, posléze zdomácněl na stole i nůž, vidlička však byla dlouho odmítána jako Ďáblův vynález. Souprava „vidlička a nůž“ začala být používána až ve druhé polovině sedmnáctého století. Do dnešních dní se pak základní příbory rozrostly na cca 200 druhů, určených ke konzumaci nejrůznějších pokrmů.

Některá jídla však stále nejen mohou, ale i mají být jezena rukou. Můj pokus „rozebrat“ pečeného raka v čínské restauraci hůlkami skončil, k velkému pobavení personálu, lovem raka pod stolem a následným udiveným dotazem, proč ho nejím „normálně“.

Stravování se jídelními hůlkami je vůbec zábavné. V Japonsku, ale například i v Číně, se veškeré nudle a špagety kolem jídelních hůlek neomotávají jako kolem vidličky, ale jejich konce se vloží do úst a zbytek se „vsrkne“. Jakou spoušť dovede především v případě vlnitých nudlí při tomto postupu způsobit omáčka, si jistě dovedete představit. Za nezdvořilé se naopak považuje jídelní hůlky „oslintávat“ – do úst patří jídlo, ne hůlky. Naopak přijatelné je umístit si misku s jídlem těsně pod ústa, aby vzdálenost „nesení“ jídla hůlkami byla co nejkratší.

V řadě kultur – například mezi kavkazskými a sibiřskými národy – je mlaskání a krkání považováno za důkaz toho, že strava byla skutečně dobrá a za vyjádření pochvaly kuchaři.

Pro odlišnosti ovšem nemusíme chodit zdaleka tak daleko: Zatímco většinu z nás učily naše matky, že při jídle se nemluví, Francouzi si chutné jídlo bez zábavné konverzace nedovedou představit. V Rusku je zase zvykem jídlo nejprve nakrájet a poté jíst jen vidličkou, kteréžto chování bývá v Čechách považováno za nevhodné.

Učili Vás rodiče, co se při jídle smí a co nesmí? Vzpomenete si na to ještě? Říkali vám také, že u jídla se nemluví, lokty nepatří na stůl a máte sedět rovně? Umíte jíst jídelními hůlkami? Stravovala jste se někde, kde je kultura stolování zcela odlišná? Zažila jste při tom nějaké zajímavé příhody?

Napište mi o nich na redakce@zena-in.cz a můžete získat body do VVS!