Reklama
Když nám bylo asi 12, nevěděli jsme, co roupama. Lítali jsme venku a vymýšleli blbiny. Jednou odpoledne přišla Hanka, která z nás byla nejstarší, s tím, že budeme vyvolávat duchy. Sešli jsme se navečer, bylo to v zimě, takže už od půl páté odpoledne byla tma jako v ranci, nebo spíš jako v hrobě. Sraz jsme měli u kamarádky, která bydlela ve starém činžáku v centru Prahy. Činžák byl tenkrát za totality hodně zanedbaný, jako ostatně většina historických domů. Pavelkovi bydleli až úplně nahoře, pod půdou. Usnesli jsme se, že vyvolávání duchů provedeme na půdě, aby nás při tom náhodou nevyrušili Hančini rodiče.
 
Už jen ten pocit, co se chystáme dělat, způsobil, že mi běhal mráz po zádech. Vzali jsme abecední šachovnici, kterou jsme si doma vyrobili, a vylezli těch pár skřípavých schodů, co vedlo na půdu. Byly tam staré oprýskané dřevěné dveře, které visely jen za jeden pant, a za nimi prkenná podlaha pokrytá hromadou starých krámů - byly tam nějaké staré kufry, rozbitá komoda, staré lampy, hromada onošených bot, prošoupané křeslo, ze kterého lezla pera, a jen malé okénko - přes nános pavučin, které ostatně pokrývaly všechny kouty, stejně nebylo nic vidět. Bylo tam šero a dusno, protože na všem seděl mnohaletý prach. Kdoví po jakých partajích, v té době už zřejmě nebožtících, ty krámy byly. Prostředí na mne nepůsobilo vůbec dobře, necítila jsem se ve své kůži. Myslím, že jsme tenkrát měli strach všichni, ale báli jsme se to vzájemně přiznat.
 
Sesedli jsme se na zemi do kruhu, bylo nás šest, takže kruh byl dost velký. Děsil mě pocit, že po zemi možná lezou v prachu pavouci, že mi nějaký vleze pod svetr, takže jsem se ještě více tiskla ke svým sousedům. Doprostřed kruhu jsme položili abecední šachovnici a na ni skleničku obrácenou dnem vzhůru. Hanka jako organizátorka měla být tím, kdo bude ducha vyvolávat. My ostatní jsme spojili dlaně na zemi tak, abychom se malíčky rukou dotýkali dlaní svých sousedů. Hanka položila ruku na skleničku a hlasem, který vůbec nezněl jistě, pronesla: „Duchu zemřelého, jsi mezi námi?"
 
V tom se stalo hned několik věcí najednou. Sklenička se pohnula, Hanka hrůzou vykřikla, protože to nečekala, my ostatní jsme rozpojili ruce a současně vypadly dveře z toho jediného pantu, na kterém visely. Rozprchli jsme se jako kobylky a snažili se, doslova přes mrtvoly, dostat ke dveřím a seběhnout ze schodů ke světlu. Když jsem utíkala, měla jsem pocit, že na mne sáhla ledová ruka, takže jsem začala křičet a rvala jsem se přes ostatní ven.
 
Dole jsme se sešli všichni, oči vytřeštěné, ruce a kalhoty špinavé od prachu, a všichni nadobro vyléčení z vyvolávání duchů. Ale pocit tajemna mám ráda dodnes a moc ráda si čtu hororové povídky. Ale když pak jdu spát, radši nakouknu pod postel, jestli tam náhodou není nějaká mrtvola.
 
P. S.: Tak jo, přiznávám se, celé jsem si to vymyslela. Ale nebáli jste se alespoň maličko?
 
Kadla :-)
Šmankote, vy jste ale číslo! :-)))) Tohle je jako filmový scénář. Prosím, příště se nepřiznávejte, budeme vám to baštit všechny...