Moji rodiče zásadně podcenili sílu genů. Ačkoliv již přede mnou vyrobili jednoho bledého a blonďatého potomka, zřejmě usoudili, že napodruhé to vyjde. Nevyšlo. Jednoho vánočního rána zděšeně koukali na cosi průsvitného a zrzavého, co na ně nenávistně zíralo z kolébky, protože tomu bylo jasné, že ten život nebude jen tak. Avšak rodiče byli nepoučitelní, takže po čase experiment zopakovali. Chudák bratr. :-)

 

Kvůli své „bledé tváři" jsem se bála na sluníčko pomalu i podívat. Spálila jsem se i cestou na nákup, a nezabránily tomu ani ochranné faktory s astronomicky vysokými čísly. Moji rodiče měli více chyb. Jednou z těch sadistických byla jejich vášeň posílat mě na letní pionýrské tábory. Mě, samotářského a silně introvertního člověka, který navíc nesmí na slunce. Oddíloví vedoucí se mě snažili změnit po všech stránkách, a tak jsem se každoročně vracela domů nejen s větším a větším odporem ke kolektivním hrám, ale i se silnými spáleninami a barvou právě uvařeného prasátka.

 

Naši pochopili až poslední rok. Vrcholem tábora byl celodenní výlet do zatopeného lomu a koupání tamtéž. Jak jsem se dostala zpátky do tábora a domů si nepamatuji. Probudila jsem se v nemocnici na popáleninovém oddělení. Kromě těch pár malých míst, kde jsem měla plavky („Koupání povinné, děti!"), jsem měla všechno spálené až do krve. Z nemocnice mě pustili až na konci prázdnin, a když jsme v lednu dostávali vysvědčení, ještě pořád jsem měla záda pokrytá strupy.

 

Když jsem doma po několika letech oznámila, že odjíždím do Jižní Ameriky, máma jen vykulila oči. Neřekla nic, ale bylo jasné, na co myslí. Uklidnila jsem ji nákupem nějakého „total-blokátoru" z lékárny. Ehm... bohužel jsem ho při balení zapomněla doma. Chránila jsem se tedy jen dlouhými rukávy, ale i tak všechna odkrytá místa dostala „záhul". Vracela jsem se s temně fialovými hřbety rukou, z nichž odpadávaly zbytky tkání, a některá místa necítím dodnes. Ale - k překvapení všech, poprvé v životě jsem měla nahnědlou barvu. Ta mi vydržela půl roku až do našeho léta, kdy jsem se spáleninám skoro vyhnula, a hnědá ještě trochu víc ztmavla. Loni v listopadu jsem odletěla do Peru znovu. Ještě v prosinci se mi zdálo, že je sluníčka málo, tak jsem si za ním vyjela blíž k rovníku. Sežehlo mě důkladně. Byla jsem na tom prakticky stejně, jako kdysi na tom táboře, a bylo mi jasné, že je konec prázdnin, a jestli se mi podaří v lednu dojít a nasednout do letadla, bude to poloviční zázrak. Zázrak se konal, a celý. Kamarád, Peruánec, ke mně přivedl nějakého tamního šamana. Ten na mě patlal nějaký sliz a nutil mě pít odvary z nějakých bylin. Bylo to echt odporné. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, tak bych tomu nikdy neuvěřila. Druhý den jsem vstala z postele. Pořád to bolelo, ale byla jsem schopná jakž takž fungovat, dojít si na záchod, na jídlo, obléct se... Kůži jsem měla červenou, ale bledlo to z hodiny na hodinu. Třetí den jsem znovu vyrazila k moři. :-) A domů jsem se v lednu vrátila krásně hnědá.

 

Letos mám nejopálenější barvu ze všech známých, a to jsem zrzka s bílou kůží a  léto je teprve na začátku. :-)))

 

Majucha


Milá Majucho,
a neprozradil vám náhodou ten šaman recept?

Reklama