Reklama


Tak z téhle věty musí chlapi šílet. Zvláště když nejvíc pospíchají a my příšerně zdržujeme děláním očí, vlasů, rtů a já nevím čeho. Svým způsobem je chápu. Taky mě vytáčí, když pošlu holky se psem, a ony se musí nejdřív přemalovat, přepudrovat nebo přečesat. Někdy mám pocit, že kdyby snad hořelo, nevylezou z domu v přírodní podobě. A přitom je přece zdobí mládí…

To víte, že jsem v jejich věku taky nenáviděla ty přemoudřelé „kecy“o zdobícím mládí a myslela si své. Tenkrát jsem se styděla za pihy, tak jsem zakoupila hutný make-up Dermacol v tubě (jiný snad v té době nebyl ani k dostání) a naplácala si ho na obličej. To mi bylo asi třináct a pochopitelně jsem neodhadla ani odstín, ani množství, a dospěláci mě prokoukli. Do smrti nezapomenu to ponížení, když mi teta vytáhla cíp bílého trička z kalhot a otřela mi ho o obličej. „Na to máš dost času, káčo pitomá, padej se umejt!“ Její slova mě urazila, rozplakala a zahnala do ústraní.

Dlouho, předlouho mi trvalo, než jsem se s těmi tečkami na obličeji smířila. Definitivní konec za mým mindrákem udělal až film Manželé z roku jedna s pihatou Marlene Jobert. Najednou byly pihy něco atraktivního a staly se mou předností i ženskou zbraní.

To už jsem si začala malovat i oči. Ale pozor, o řasenkách, jak je známe dnes, jsme si mohly nechat jen zdát. Používaly jsme tuhé maskáro, které vypadalo jako krém na boty. Muselo se ředit vodou a nanášet takovým legračním minikošťátkem. A fuj, některé holky do toho i plivaly, když byla nouze o vodu. Řasy byly pěkně hutné, slepené, se žmolky, které občas opadávaly, ale my byly těžké frajerky.
Do školy jsme se takto našminkované ale neodvážily. To se nesmělo. A když už některá proklouzla přes školníka a dozor, čekalo ji stejně potupné drhnutí studenou vodou před zraky celé třídy. A že to nepustilo dokonale, je vám asi jasné.

Na střední už to bylo s malovátky o fous volnější a na „vejšce" jsme si mohly šminky užívat do sytosti. To bylo v osmdesátých letech, frčela okázalost a výrazné líčení. Když dnes vidím svoje fotky, musím se smát. Ale i tenkrát na mě došlo.

Seděla jsem se svým ordinérním make-upem, známými i neznámými vrstevníky v kavárně, když mě tak mezi řečí nějaká dobrá duše otipla na prodavačku pánského prádla. To se mě šíleně dotklo. Ne že bych měla něco proti prodavačkám, ale došlo mi, že to byla narážka na můj laciný zjev. A tak jsem šla do sebe a ubrala.

A čím jsem starší, tím víc ubírám a kroutím hlavou nad zmalovanými děvčátky školou povinnými a mám sto chutí jim říct: „Máš na to dost času, padej se umejt…“

A jak jste na tom s malovátky vy, milé ženy-in?

Kdy jste se poprvé namalovaly?
Kdy jste se začaly líčit pravidelně?
Šla byste nenalíčená mezi lidi?
Měníte svůj styl, nebo zůstáváte u jednoho?
V kterém období jste se malovaly nejvíc?
Bez kterých šminek se neobejdete?
Je to pudr, rtěnka nebo řasenka?
Nebo se nelíčíte vůbec, a proč?
Nebo se malujete jen výjimečně?
K jaké příležitosti?

Napište nám o svých prvních krůčcích, o svých fintách, pošlete nám třeba fotku a my vás odměníme nějakou kosmetikou.