Bulvár

„Ještě nejsme tak zkažení,“ chce dokázat běžec Jirka

Pevně věřím, že v případě nejvyšší nouze dokážeme pomáhat

Muž, který během tří týdnů překoná 700 km pro svého bratra, běžec Jirka Gruntorád (36), v dětství ztrácel naději. Málokdo věřil, že se bude moc bezbolestně hýbat, natož že se stane profesionálním trenérem. Rodák z Havlíčkova Brodu spolykal v mládí tolik prášků, jako leckdo za 50 let života. Právě během Posledního Kousku chce svému bratrovi poděkovat, že ho nenechal na holičkách a přivedl ho zpátky ke sportu, který ho vrátil zpátky do života. 

beh5

Jak dlouho už běháš?
Do většího běhání, tím myslím delší trasy, jsem se pustil asi před třemi lety. Nejsou to žádné extrémní vzdálenosti, mé maximum je přibližně 25 km, což je takový půlmaratón a něco.

Co pro tebe běh symbolizuje?
Svobodu, pohodu, určitou čistotu myšlenek a zdravý životní styl. Když se řekne běh, tak si vždy vzpomenu na ten nezaměnitelný pocit potěšení a radosti, který při něm zažívám. Obrovsky mě naplňuje. Je to jeden z nejlepších způsobů relaxace. Dokáže mi pročistit tělo i mysl tak, aby bylo připraveno přijímat další výzvy.

Jaký je tvůj doposud největší zážitek spojený s běháním?
Ten největší zážitek mám spojený s jedním závodem na deset kilometrů. Běželo se v Praze, v krásný zářijový podvečer a byla to naprostá nádhera. Velice rád vzpomínám také na půlmaratón v Ústí nad Labem, kdy nám první půlku vydatně pršelo, ale my běžci jsme se nedali.

Sáhl sis někdy při svém výkonu na opravdové dno?
Někdy se stane, že na mě při běhu padne velká únava a v hlavě si začnu pohrávat s myšlenkou vzdát to. Ve většině případů mě to ale nakonec nabije, řeknu si „pojď“ a svou trasu dokončím. Na opravdové dno jsem si sáhnul několikrát. Bylo to těžké, pár dní po takto náročných výkonech jsem nebyl schopen chodit. Ale jak říkám: „Člověk má jít do hrobu zhuntovanej!“

Běháš raději sám nebo s druhými?
Rád běhám sám. Více se dokážu soustředit na své tělo, pravidelné dýchání, tempo a okolní přírodu. Když běžím závod, tak mě ale naopak velmi nabíjí a motivují ostatní závodníci. Díky nim, a také podpoře fanoušků podél trati, se dokážu vždy „hecnout“ i v krizových momentech. Fandění lidí podél trasy hodně vnímám a dodává mi energii do dalších úseků trati. Proto neváhejte a fanděte mi na mé cestě.

Proč ses rozhodl zapojit do projektu Poslední kousek?
Do projektu jsem se velmi rád zapojil hned z několika důvodů. Je to celé o běhání a to mám moc rád. Líbí se mi také myšlenka celého projektu, který si dal za cíl zjistit, do jaké míry se lidé v naší zemi dokážou podělit s ostatními. Sám jsem zvědav, na co přijdeme, protože osobně jsem v této otázce spíše skeptický, byť jsem celoživotní optimista.

Z jakého důvodu neseš svůj poslední kousek právě bratrovi?
Brácha mě přivedl k běhání a díky němu jsem se také zúčastnil svého prvního běžeckého závodu. Odmalička máme moc hezký vztah, který se asi nejvíce upevnil v době, kdy naši rodiče pracovali
v Rakousku. Od té doby, ať už jsem něco potřeboval já nebo on, jsme si vždy dokázali vzájemně pomoci.

Jakým způsobem a jak dlouho se na tento výkon připravuješ?
Připravuju se asi dva měsíce. Dříve jsem běhal maximálně dvakrát týdně spíše kratší úseky, teď je to
o poznání náročnější. S mým trenérem, Milošem Škorpilem, kombinujeme intervalový trénink s těmi, které jsou zaměřeny na tempo a výdrž. Nejvíce se při tréninku soustředíme na mé tempo. Ze závodů jsem totiž zvyklý běhat rychlostí kolem 13 až 15 km/hod., pro účely zdolání těch téměř 700 kilometrů jej musím srazit o třetinu, aby se nestalo, že mi tělo vypoví službu. Do toho ještě i cvičím, takže moje tělo mi to především prvních pár dnů dávalo dost sežrat.

beh6

Z čeho máš na své cestě největší strach?
Může se stát cokoliv. Beru v potaz určité vnější vlivy, může na mě spadnout kus skály, srazit mě auto. Strach mám také o své tělo, pro které to bude velmi náročné. Nejvíce se bojím zkrátka toho, že nedoběhnu do cíle. Doufám také, že se nic nestane nikomu z celého týmu Posledního kousku, který mě bude po celé zemi doprovázet. Vždy říkám, že úspěšná akce je ta, kdy se nikomu nic nestane. Co se týká konkrétně trasy, tak největší respekt mám z části kolem Krkonoš. Půjde o opravdu velmi náročný úsek plný dlouhých stoupání a proměnlivého počasí. 

Existuje naopak úsek, na který se speciálně těšíš?
Asi na každý, ale jako velký milovník bílého vína se nejvíce těším na ten pálavský, v okolí Valtic
a Břeclavi. Především se pak těším na pomoci lidí, bez nichž svou cestu prostě nezvládnu. Budu si nesmírně vážit i zdánlivých drobností, neboť i ty mi umožní doběhnout až do Hodonína. Miluji lidi
a opravdu se těším na všechny, které na své cestě potkám, na všechna setkání s novináři a zástupci zajímavých příběhů. Velice se těším také na svůj doprovodný tým.

Co na to říká přítelkyně? Nežárlí, že neneseš poslední kousek právě jí?
Nežárlí, naopak mi velmi pomáhá. Vytváří mi podmínky, díky kterým se mohu skvěle připravovat. Mimo jiné mi vaří dobroty plně vyhovující tělu v tak náročné přípravě. Pod jejím dohledem
a odborným dozorem pana Škorpila mi tak vůbec nic nechybí!

Co si myslíš o sdílnosti lidí v České republice?
Jsem opravdu zvědavý, jak to bude vypadat na mé cestě republikou. Někdy mám totiž pocit, že lidé si u nás zapomínají pomáhat, dělit se a nechovají se k sobě moc hezky. Pevně věřím, že v případě nejvyšší nouze si pomáhat dokážeme. Od zemí, které jsem měl možnost navštívit, se však máme stále co učit. Budu rád, pokud si v Hodoníně řeknu: „A přece nejsme ještě tak zkažení!“

Více o projektu na www.poslednikousek.cz

beh7

 

   
14.05.2015 - Společnost - autor: Komerční článek

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme