S Táňou já nemluvím. - Eva se urazila. - Už ti nikdy nic neřeknu! Podobné věty jsme zřejmě jako malé holky slýchávaly ve školce a na základní škole. A i když urážení a podobné reakce se v tomto věku tak nějak tolerují, předpokládá se, že časem zmoudříme...

mužNěkdo však ani nezmoudří, ani z toho nevyroste. Hašteření a urážení se si některé holčičky uchovají až do dospělosti. Nebudeme se však dnes bavit v této souvislosti o ženách, ale zaměříme se na naše partnery, na muže, u kterých se tak nějak předpokládá, že tyhle vlastnosti mít nebudou.

  • Chlap se zkrátka může vztekat, mluvit sprostě, nadávat, hubovat, ale urážet se jako ženská?

O svůj příběh se s námi tentokrát podělila pětadvacetiletá Nikol. Řeší totiž nyní urážlivost svého partnera ze zcela jasných důvodů:

  • Má s takovým mužem založit rodinu a pořídit si děti?
  • Je tato jeho vlastnost jen maličkostí, nad kterou jde mávnout rukou?
  • Jsou - jak se říká - horší věci a z tohoto se nestřílí?

Nikol (25 let)

Vyrostla jsem v rodině, kde se vždy vše řešilo velmi otevřeně. Možná někdy až trochu na hranici „itálie“, ale talíře nelítaly, spíš slova. A vzduch byl čistý během několika minut. O to víc jsem byla překvapená, když mi můj přítel, s kterým žiji ve společné domácnosti necelý rok, předvedl poprvé roli „uraženého ukřivděnce“.

  • Myslela jsem, že je s naším vztahem konec, že se rozejdeme, jak byl do sebe uzavřený a choval se, jako kdybych se pokusila zabít jeho matku nebo provedla něco opravdu odporného, že mnou musí pohrdat. Trvalo to několik dní. A vůbec jsem nechápala, čím se tak strašně „prohřešila“.  Říct svůj názor na věc přece není takový hřích, ne?

Časem jsem si na tuhle jeho reakci zvykla – přicházela kdykoliv, když nebylo něco „po jeho“. Přiznám se, že mi to přijde poněkud zženštilé. Vadilo by mi méně, kdyby bouchnul do stolu a řekl, že věci budou tak a tak, než že si zaleze s ublíženým výrazem k počítači a trucuje tak dlouho, než vyměknu a udobřím si ho tím, že omluvně odvolám, co jsem řekla/udělala...

Až později jsem zjistila, že přesně takto se chová jeho matka a syn prostě převzal vzorce chování, které obkoukal doma. Ne že by urážlivost byla hezká vlastnost, ale pořád ji tak nějak podvědomě přiřazuji k ženám (bez urážky) a u chlapa mi přijde vyloženě divná…

Je to vlastně důvod, proč si nejsem jistá, zda chci s takových člověkem vůbec založit rodinu… Představa, že se bude urážet, když ho naše děti nebudou poslouchat, mi přijde vyloženě tragikomická.    

Dokonce jsem kvůli tomu navštívila i psycholožku. Ta mi řekla, že je urážení jen taková zbraň slabých, kteří nevědí co udělat a tohle je nejsnazší a nejméně pracné řešení, jak dosáhnout svého. Když navíc ví a mají potvrzeno – třeba ze svého dětství, že tahle „zbraň“ funguje, není důvod své nastavení měnit. Také já jsem udělala chybu, že jsem na jeho „hru“ přistoupila, že si prostě nehleděla svého, ale svým způsobem se snažila sblížit, věnovala mu pozornost, prostě utvrdila v tom, že takto taktika se vyplatí

Člověk by se tomu až nevěřícně zasmál, kdy mu to někdo vyprávěl. Ale já to prožívám doma…

Přečtěte si také:

Reklama