Vždy, když si vzpomenu na babičku a dědečka, je mi to až k pláči...

Je mi strašně líto, že je nemůžu navštívit, a vím, že babička je na tom celkem špatně.

Když jsme byly se sestrou malé, vzpomínám si, že nám vždycky dědeček povídal před spaním příběhy, s babičkou jsme se modlily před spaním a chodily do kostela.

Pak se nějak prarodiče změnili... začali být protivní, ničím se jim nikdo nezavděčil, nic se jim nelíbilo, navíc babička začala být nemocná a začal u nich vládnout alkohol.

Jak ráda bych se za nimi jela podívat, ale všichni mi radí, ať si nekazím krásné vzpomínky...
Ať si je uchovám v srdci tak, jak je znám.

Kaamoska


Milá Kaamosko,
sama něco podobného zažívám. V době Vánoc si to možná uvědomujeme mnohem víc než kdykoli jindy. Pokud máte pocit, že byste za nimi měla jet, udělejte to. Připravte se ale, bohužel, i na případné odmítnutí.

Reklama