Je tomu 36 let, co zaklapla dvířka za mým dětstvím prožitým ve slovenské vesničce u babičky. Rodiče se sice odstěhovali za prací krátce po mém narození, ale já tam jezdila každý rok na celé prázdniny. Své dětství jsem prožila tam a bylo mi tam krásně. Pak se babička přestěhovala za námi a krásy mého dětství skončily definitivně.
Celé ty roky vzpomínám na vše, co jsem tam prožila. Nikdy jsem se tam již nevrátila osobně, ale vracím se tam velmi často ve snech. Zdá se mi, že se procházím kolem našeho domu, kde dávno bydlí cizí lidé. Potkávám kamarádky, už dávno netuším, jak dnes vypadají. Znovu sedím na louce a s kamarádkou paseme husy, děláme panenky a nábyteček z bodláků, to byla naše dětská hra. Učím se první očka na pletacích jehlicích. Každé ráno pouštím z vrat krávu, kterou bere na pastvu obecní pastýř. Tenkrát to tak u nás bylo. Každé ráno volal na ulici „kravy na pašu", to jsem už čekala na dvoře a pustila krávu ven.

Každé odpoledne jsem s napětím čekala na pána, který rozvážel sifon, nebyly balené vody, a tak se vozil v pětilitrových lahvích sifon. Dala jsem mu prázdnou láhev a dostala plnou, to jsem vždy čekala, jestli dostanu modrou. Modrá láhev na sifon byla hezčí než čirá. O víkendu jsem čekala na zvoneček, přijel zmrzlinář. Byl to Jugoslávec a vyráběl výbornou zmrzlinu. Jednou jsem dojela na prázdniny v sobotu kolem oběda a zmrzlinář právě končil, poslední porce zmrzliny ale vyšla na mě. Tedy nevyšla, všechny ženy v řadě daly přednost Annině vnučce, která byla upatlaná z dlouhé cesty vlakem. Nikdo nenadával a všichni mi tu pochoutku moc přáli a měli radost, že jsem přijela. Kam jsem přišla, všude jsem dostávala dobroty. Všichni mě měli rádi a všude jsem byla doma".

Vzpomínám si, jak jsem se v pěti letech domáhala účasti na svatbě, nakonec mě babička drhla na dvorku v neckách, oblíkla mi krásné vypůjčené šaty a já mohla jít.
Vzpomínám,  jak sedím na schodech a čtu, v ruce krajíc chleba s medem a kolem mě včely, nakonec jsem s chlebem utekla do kuchyně.
Jak jsem sedávala v chlívku u prasete a babička lítala po dvoře a hledala mě. A já ani nedutala, protože jsem chtěla u toho prasátka být.
Vzpomínám na krásnou květinovou zahrádku, na ty vůně a barvy květin.
Na ovocný sad, kde rostly hrušky, které byly uvnitř krvavě červené. Na žluté melouny, které chutnaly po ananasu, říkala jsem jim ananasové. Na rajčata a papriky, které jsem trhala přímo z keře a jedla je jen tak, neumyté.
Na stoly postavené na dvoře, přikryté bílými ubrusy a plné dobrot, hlavně vařených kuřat. A na všechny lidi kolem nich, kteří se vesele baví a oslavují už ani nevím co. Rodina a sousedi se tak scházeli při významných příležitostech a bylo to bezva.
A taky vzpomínám na to, jak mi bylo špatně, přejedla jsem se slaniny opékané na ohni a k tomu jsem přidala švestky. A na babičku, která mě celou noc léčila a utěšovala. Mám hodně krásných vzpomínek, ale zůstaly jen ty sny. Své dětství bych neměnila.

Už několik let si říkám, že tam zajedu, protože ten sen jako by mi to říkal - jeď tam, musíš to ještě jednou vidět. Jenže sama si netroufám. Jednak bych to tam nepoznala a netrefila bych a jsem zrakově postižená, takže musím mít průvodce. Tak přemýšlím, že snad přemluvím maminku a na pár dní tam zajedeme, nějaké vzdálené příbuzné tam ještě má, a na spaní jsou hotely. Já bych se tam moc ráda ještě jednou podívala. Ještě jednou bych se chtěla vrátit do dětství, ale ne ve snu, doopravdy.

Milá ženo-in,
možná vás právě dnešní téma vyburcuje k tomu, abyste tam zajela. Ale připravte se na to, že to někdy bolí.
Reklama