V životě ženy jednoho dne dojde k okamžiku, od kterého okolí tak nějak předpokládá, že by ji měly zajímat malé děti. Tím spíš, pokud je v očekávání, které už nelze utajit ani pod vytahaným svetrem.

 

S mateřstvím jsem otálela docela dlouho. Zejména teda proto, že nebyl po ruce vhodný tatínek. Když však do mého života konečně vstoupil Stvořitel, začala mi otázky ohledně případných potomků klást i moje jinak vcelku nezainteresovaná matka.

Situace byla opravdu vážná. Zcela vážně jako definitivní pár stvořený pro manželské radosti nás začali brát i naši přátelé a moje již drahnou dobu „dětné“ kamarádky z ničeho nic utínaly debaty o večírcích, příležitostných flirtech a rozjeté kariéře. Nenápadně mě začaly navštěvovat v doprovodu svých nadmíru roztomilých mláďat a v očích jim visel ten všeříkající otazník: „A kdy do toho praštíte vy?“

Tohle všechno bych přešla s klidem, kdybych nezjistila strašlivou skutečnost - a sice, že mě kojenci a botolata přestávají odpuzovat, ba naopak byla bych schopná zírat na ně celé hodiny, ačkoli kromě batolení a žvatlání neprováděli nic tak světoborného. Tik tak, tik tak…

Předcházející díly deníku budoucí maminky najdete ZDE.

 

Já vím, že je to normální, ale všechno prožívané poprvé vypadá nově a neobyčejně. Pro mě až objevně, nebojím se říct. Takže s rostoucím pupkem roste i moje slabost pro kojence. Jeden takový do naší rodiny přibyl zcela nedávno. 17. května oslaví svých prvních pět měsíců života. Zrovna se tedy nachází v období, kdy poznává svět především ústy. A ještě k tomu je můj synovec děsně roztomilej. Ale fakt moc. Dokázala bych ho nosit v náručí od rána do večera, kdybych se o něj nemusela přetahovat s jeho a mojí matkou. Vypadá trochu jako Rákosníček a jeho úsměvu nikdo neodolá. Na tohle si teda zvyknu docela rychle.

AdélaAle to není všechno. V rámci rodičovské předpřípravy jsme si dali za úkol pobyt mezi velkým množstvím kvičících dětí, aniž bychom utrpěli psychickou újmu. A tak jsme na prvního máje vyrazili do zoo. Výprava naplánovaná původně pod záminkou polibku pod rozkvetlou třešní u klece orla bělohlavého se změnila v šokovou terapii. Procházeli jsme davem a k uším nám doléhaly výkřiky jako „Mamíííí, kup mi zmzlinůůůů!“ „Mě bolíí nohyyy!“ „Ještě plyšáka!“ No, tvářili jsme se statečně. Nakonec mně asi paradoxně víc lezly na nervy početné grupy hlučných Rusů, kteří jsou už ale opravdu všude.

Celý výlet korunovala plavba lodí, na které s námi prostor u baru sdíleli dva tatínkové s dcerkami. Ty se jmenovaly Adélka a Barunka a se svými skromnými a tichými předobrazy ze Starého Bělidla měly pramálo společného. Skákaly, tančily, zpívaly, běhaly, křičely a za dobu plavby stačily každá zkonzumovat pět cukrových dudlíků po osmi korunách. Tatínci na ně byli zřejmě dost krátcí, protože jen rezignovaně vyhrožovali rázným zásahem dvoumetrového strejdy barmana. Ten byl ale poměrně přátelský. A soucitný. To když s úsměvem prohodil naším směrem: „Asi nevíte, do čeho jdete, co?“

No, nevíme…


Já jen vím, že se příštích pět let nevyspím. To jsem se velice naléhavým tónem dozvěděla v čekárně na ultrazvuk od zasloužilé maminky, která se o svou zkušenost nutně musela podělit s obtěžkanými čekatelkami. „Teda, teď už bych na to asi neměla,“ dodala afektovaně a pohrdavě nás sjela pohledem určeným pro chudinky.

A já se přitom tak těším…

Reklama