Byla jsem vzorná nenápadná holčička.

Dělala jsem jen samé nevinné žertíky.

 

Házela jsem pytlíky s vodou z okna třídy.

 

Schovávala se s kamarády ve skříni, abych nemusela korzovat na chodbě o velké přestávce.

 

Na střední škole jsem zastiňovala svou kamarádku, která s cigaretou v ruce tvrdila profesorce, že to, co cítí, není smrad z cigaret a to, co vidí za našimi zády, není nikotinový dým.

 

Přidala jsem svou bílou lepicí pastu na mléko, které jsme vylili učiteli ruštiny před hodinou na židli. Vždycky celou hodinu seděl. Teď jen korzoval a korzoval a my na něm mohli oči nechat, jestli se usadí...

 

Přihlížela jsem, jak si moje spolužačka sedá na nastražený připínáček.

 

Účastnila jsem se aprílové hry při hodině dějepisu, kdy se nejprve celá třída schovala na pánské záchody a pak, když se nechal vyvolat spolužák, třídou na smluvené signály, začalo létat obrovské množství plíšků, které narážely do stěn. Plíšky donesl kamarád od tatínka z nějaké továrny, a kdyby věděl, k čemu je použijeme, určitě by jich vzal ještě víc.

 

Chyběla jsem jen u toho, když nám asi v šesté třídě spolužák podpálil školu. Házel zapálené sirky do zamčené šatny plné kožených bot a zimních kabátů.

 

Jak říkám, jen drobné zlobení. Je mi jasné, že vy máte ze školních a studentských lavic zážitky ještě mnohem zábavnější, pikantnější a drsnější.

 

Tak sem s nimi! A dejte si práci a napište nám do mailu redakce@zena-in.cz. Máte tak možnost vyhrát nějakou pěknou kosmetiku.

 

 

Jo a ten učitel ruštiny si do toho nakonec přeci jen sedl. Chodil po chodbě celou přestávku s bílým zadkem.
Ne, nikdo se tomu přeci nesměje.

Nebo snad ano? Někdo chce snad poznámku do žákovské knížky?!

Reklama