Po přestěhování do hor jsem samozřejmě chtěla na všechny udělat dobrý, vlastně ten nejlepší dojem.

Byla zima podobná té letošní – všude hory neodvezeného sněhu, před kostelem plácek plný rozmoklé břečky, kaluže jak Tálinský rybníky a uprostřed tohoto sajrajtu pohádkový stařeček s bílou hůlčičkou.

Vyjela jsem, aby mi ho někdo neodchytil, kočárek s vlastním potomkem zůstal bez dozoru a já dědulu hrdě expedovala na relativně schůdný chodník. Že nás může přizabít led padající ze střech, byla jen malá skvrnka na této záchranné akci.

Syneček samozřejmě využil tuto chviličku k devastaci vycházkové výbavičky, vycaploval se z fusaku, ručně vyšívanou dečku umístil doprostřed nejvetšího humusu, a ječel jak siréna při mobilizaci.

Ženská část okolojdoucích si mě okamžitě zaškatulkovala do kategorie macech cynických, výchovy dětí nezpůsobilých.

ALE SLEPÝ DĚDEČEK MĚ PŘI KAŽDÉM DALŠÍM SETKÁNÍ SRDEČNĚ ZDRAVÍ, tak jako já teď vás...

Čárina

Za příspěvek děkujeme !

Reklama