Já mám doma Blížence, bezvadné, prima, pohoda a tak - jen někdy nepoznám, že přišel „ten druhý“, a to se pak nestačím divit: někdy se doma střídají, tak si musím ověřovat, s kterým zrovna mluvím.

Nákup podle seznamu zvládnou jeden i druhý, zřejmě to jistí tím, že v krámě čtou z listu papíru (evidentně chodili do školy oba dva). Ale bohužel jsou schopni prohodit se třeba u večeře mezi polévkou a šunkafleky - v tom smyslu, že první řekne, že má zrovna na tohle chuť, a po večeři si druhý posteskne, že by si někdy dal konečně pořádné jídlo.

Dominantní je ten, který si zrovna vzal slovo, a je mu upřímně jedno, co jsem si dohodla s tím druhým. Jak se říká, to je výhradně můj problém Chovám se k nim proto jako ke statistickému průměru obou (nejlépe to vystihne poučka, která praví, že sedí-li člověk jednou půlkou zadku na kostce ledu a druhou půlkou na rozpálené plotně, je mu ze statistického hlediska příjemně teplo). Někdy si ovšem můj Blíženec dohodne sám se sebou  dovolenou a to se pak objevuje i několik dní pouze jeden.

Jindy je to závislé na práci - následuje názorný příklad: Školí znalost a výcvik etikety. Zejména při “cvičných" rautech pracuje zásadně ten oslnivější, společenštější, prostě gentleman. Jiskří nevtíravým humorem, skládá dámám poklony, všichni jsou okouzleni. Kurz skončí, jde domů. Ještě z auta vystoupí stále v podobě šviháka, křepkým krokem vchází do domu, z výtahu skoro vytančí, dveře odmyká s úsměvem. Pozdraví, zouvá se, odkládá kabát. Pomalu plihne. Jde se převléknout do domácího. Proteče obývákem a rozleze se po gauči. Zdechne.

Jednou - za výše popsané situace - jsem se nad ním tak zastavila, pokývala hlavou a pronesla: "A teď by tě tak měly (myšleno ty obdivovatelky) vidět!!" Spadl z gauče a řičel smíchy. Velice krátký je pak příběh o tom, jak se mi převtělili v průběhu nedělního oběda: první si vyžádal kuřecí řízeček, ovšem když se dychtivě zakrojil do pochoutky, sebral mu talíř i příbor druhý a dotčeně prohlásil, že tuhle tvrdou flaksu si snad nezasloužil, nedá se to ukrojit. Ale ten den měli oba dva smůlu - nějak jsem se asi převtělila taky, protože namísto ustaraného kvokání a zkoumání tvrdosti měkoučkého řízečku jsem drsně prohlásila: "Jo, tak ono se to nedá ukrojit? To si ovšem nedělej násilí - pocem pejsánku, páníček ti nechává celý řízeček!" A bylo.

Někdy se též stane, že mi jeden v reakci na mou chorobou ztrápenou tvář řekne, že si mám jít klidně lehnout, nemám přec co na práci; a po chvíli se druhý sladce zeptá, zda bych mu tentokráte zcela mimořádně mohla vyprat a vyžehlit včera do prádla danou košili dřív, než za tradičního půlroku. Moje námitky, že ve skříni třicet jeho čistých a nažehlených košil dychtivě čeká na příležitost, aby se taky podívaly do světa, nevezme na vědomí, protože zrovna TAHLE JEDINÁ je jeho nejoblíbenější a vypadá v ní dobře (že kecá a navíc ho košile škrtí u krku, nemusím snad ani dodávat). Takže takhle to mám já se svým Blížencem. No řekněte, není to krása?! :-)

Redakci ŽENY-IN zdraví bludička

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Bludičko, ty jsi ale výborná spisovatelka. Zasmála jsem se jako dlouho ne. I můj bývalý muž byl Blíženec, a když jsem žhnula v horečkách, také dokázal být velice ohleduplný. „To nádobí dneska nemyj a jdi si lehnout. Uděláš to zítra,“ starostlivě předl od televize, když vylizoval talíř od mnou uvařené večeře a já se potácela od sporáku se sklenicí vody, aby nemusel vstávat a uhasil svou žízeň po jídle. Ale jaké si to člověk udělá, takové to má. Dnes už by se mi něco podobného nestalo. Simona

Jací jsou ti vaši milánkové? Čím vás štvou, jaké mají libůstky, rituály či podivné záliby? Pište, všichni se těšíme na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama