Moje kamarádka odjela před časem do jižní části Itálie, kde po dva roky žila se svým miláčkem. Už je zpátky a při vyprávění svých zážitků se vždy mírně oklepává. Nepřekonali totiž s přítelem pomyslnou bariéru rozdílných mentalit.  

Odjela za svým partnerem z pochopitelných důvodů. Byl to tmavý a vysoký okouzlující muž, který ji skládal poklony od rána do večera. Slovo "miluji tě" používal velmi často, a tak se  dlouho nerozmýšlela. Jelikož měla za sebou pár nepovedených vztahů, jevil se tento jako balsám na její duši.

I po příjezdu byl velmi milý a pyšně ji představoval všem známým. Nastěhoval si ji domů a  začali žít všichni pohromadě. Všichni, bohužel, znamenalo opravdu všichni.
Ve stejném bytě pobývali tedy ona s partnerem, jeho bratr a matka. Matka znamená v Itálii něco jako velitelka. Co řekla, to platilo. Ke konci vztahu se jí má kamarádka moc nedivila.
Žena to v italských poměrech nemá zrovna lehké,
a tak se ženy začínají jaksi hlava nehlava projevovat až v pokročilejším věku.

Vaření, praní, žehlení, vytírání - tyto a všechny ostatní rutinní záležitosti každé domácnosti se pro kamarádku staly peklem. Všechny totiž dělala hrozně špatně, z pohledu své "skorotchýmě" v podstatě nepřijatelně.
Tento problémek řešila s nadhledem a zjistila časem, že je pro ni nejlepší, když tyto veškeré funkce ponechá na velitelce - ta alespoň přestala kritizovat. Její přítel se k tomu nevyjadřoval, když se do jejich sporů vložil, stál, díky zažitému zvyku, vždy na straně své matky.
Překonávala tedy pocit každodenní trapnosti, kdy ji šéfka doma nosila do pokoje vyžehlené prádlo a servírovala ji i jejímu příteli dvakrát denně teplé jídlo. Netvářila se u toho nijak nadšeně, ale nakonec byla spokojená, jelikož její synek chodil zase ve "správně vypraném a vyžehleném prádle".

Kamarádka se dožadovala chození do práce. Našla si jich několik, ale její přítel byl nejraději, když seděla doma. Většina manželek jeho kamarádů byla také doma.

Také ráda a dobře hrála tenis. Na ten ale mohla jen s přítelem, jelikož tam prý "nebylo zvykem, aby mladá žena jezdila sama na tenisové kurty". Kurty byly přes celé město a vracela se domů až za tmy. Chtěla se vzdělávat, ale to prý také nebylo možně, jelikož přítel příliš vzdělanou ženu jaksi nepotřeboval.
Časem ji brával stále méně i do společnosti (jeho kamarádi už přeci věděli, že má doma reprezentativní slečnu), a tak začaly nekonečné diskuse. Přítel, bohužel, nechápal její potřebu uplatnění, či jakési a jakékoli seberealizace.

Mohla přece chodit na cvičení, koupit si také mohla cokoliv a čas od času ji na večeři také vyvedl. Tak jaképak copak.........

Měla ho moc ráda, dlouho měla pocit, že našla konečně toho pravého. Mohla se spolehnout na jeho lásku, plánovali děti a vůbec měli společné sny. Překonala vcelku úspěšně absenci své rodiny a přátel a byla dlouho odhodlána zůstat v cizí zemi na stálo a nadále bojovat za svá práva a vést zatím skrytý boj s tchýní. Časem ovšem zjišťovala, že její místní kolegyně - přítelkyně či manželky - jsou se způsobem takto nadiktovaného života nadmíru spokojeny. Viděly celý svůj život své matky v podobných rolích. Nemají ctižádost, jsou vesměs nevzdělané, starají se jen o to, aby vařily a čas od času reprezentovaly.

Lovestory je u konce, svatba se nekonala.
Moje kamarádka nebyla ochotná se přizpůsobit a vzdát se tak své osobnosti. Nebyla ochotná zahodit všechny své záliby, koníčky, touhy a ctižádosti.
Dlouho se podvědomě rozhodovala. Dala na pomyslné misky vah  lásku a na druhou vše ostatní.
Její pocity jednoho dne rozhodly za ní. Váhy se převážily ke straně rozumu a láska padla na dno. Bylo rozhodnuto. Odjela domů.............

Kdo mohl tušit že slova "miluji tě" v této části světa znamenají vlastně ztrátu svobody ? Máte podobnou zkušenost, či opačnou? Podělte se s námi.

                    
Reklama