12.7., ve středu tohoto roku, došlo při srážce na izraelsko-libanonských hranicích k zabití osmi izraelských vojáků. Další dva byli zajati hnutím Hizballáh. Křehké příměří se zhroutilo a vybuchl další z válečných konfliktů na Blízkém východě. Konflikt, při kterém umírají lidé – nejen vojáci, ale i ti, kterým jsme si my Evropané navyklí říkat civilisté.

Izrael versus Libanon
Tento článek zahajuje seriál, který se bude izraelsko-libanonskému konfliktu nebo přesněji řečeno konfliktu státu Izrael a organizace Hizballáh věnovat po delší dobu. Nehodlám suplovat zpravodajství – spíše se vás pokusím v následujících reportážích seznámit s pozadím této války, s dějinami států Izrael a Libanon i hnutí Hizballáh a Hamas. Zároveň podám stručný přehled dosavadního vývoje konfliktu a pokusím se pro vás získat vyjádření lidí, kterých se osobně dotýká – humanitárních pracovníků i těch, kteří mají ve válečné zóně své blízké a známé.

Úhel pohledu
O věcech takto citlivých nelze nikdy hovořit nezaujatě. Konkrétní informace a fakta budu čerpat především ze zpráv tiskových agentur, nemohu ovšem zabránit jejich ovlivnění vlastním úhlem pohledu a tak vás s ním pro jistotu seznámím hned na úvod. Očekávám přitom samozřejmě vaše reakce, názory a pohledy a v případě delších textů je ráda uveřejním.

Mají právo tam žít?
Fakt, že kdysi v dávné minulosti žili na území Palestiny Židé nepovažuji za jednoznačné oprávnění tohoto národa k vytvoření moderního státu. Židovští osadníci ovšem přicházeli na území Palestiny, ke kterému je poutají hluboké kulturně-náboženské vazby, už před první světovou válkou a především v období meziválečném a usilovali o založení vlastního státu. Jejich vztahy s domácím arabským obyvatelstvem byly v rámci možností dobré. Británie, jejímž mandátním územím v té době Palestina byla, vyhlásila v takzvané Balfourově deklaraci z roku 1917 souhlas s vybudováním Židovského národního domova. Vše vypadalo nadějně. Poté však začala Británie přistěhovalectví omezovat, což mělo zvláště tragické důsledky v době pronásledování Židů za druhé světové války. Ještě v poválečném období a po hrůzách holocaustu shromažďovali Britové židovské uprchlíky do sběrných táborů na středomořských ostrovech, potápěli jejich lodě a odmítali je vpustit na palestinské území. Evropané, kteří se jen obtížně vyrovnávali s druhou světovou válkou a byli šokováni hrůzami holocaustu, kterému mnozí mlčky přihlíželi, se nakonec rozhodli věnovat Židům jejich vysněný stát. Ovšem ne na svém území, ale v zemi národa, kterého se nikdo neptal na souhlas, protože byl považován za součást britského mandátu. Ostatně byli to opět především Britové, kteří dlouho kladli vzniku Izraele překážky. Mladý stát Izrael, vyhlášený 14. května roku 1948, je tak nakonec jakýmsi reliktem koloniální politiky – vytvořený navzdory odporu okolních států se spolu s taktéž vniklou samostatnou Palestinou stal ohniskem konfliktů, které neskončily doposud. Stát Palestina byl okamžitě okupován ostatními arabskými zeměmi a stejný osud měl potkat i Izrael, ten se ovšem ubránil. Pokus Evropy očistit se od viny holocaustu na cizí úkor tak doposud plodí nenávist a smrt. Paradoxně je to právě Evropa, která nyní nejostřeji kritizuje úsilí Izraele nenechat arabské organizace beztrestně napadat jeho občany.

Konflikt v Libanonu
Každá válka je humanitární tragédií. My, Evropané, bychom si však měli uvědomit, že pojem civilní obyvatelstvo je poměrně moderní, rozšířil se v podstatě až po druhé světové válce, a stará náboženství ani kultury ho neznají. V tomto jsou si Židé a Arabové rovni – obojí jsou to národy hluboce prostoupené prastarou náboženskou tradicí a pojem civilního obyvatelstva tak v jejich kultuře není nijak hluboce zakořeněn – jejich válka je vždy válkou totální. Vyčítat tak jedné či druhé straně, že nedbá životů civilistů, je nepochopením mentality obou válčících národů a snahou vnutit jim naše vlastní hodnoty.

Válka ano nebo ne?
Přesto všechno politiku státu Izrael neschvaluji, i když i mnozí z mých předků jsou Židé a i když je mi tento národ více než blízký. Ne proto, že bych ji považovala za krutou a nespravedlivou nebo že bych si myslela, že Libanonci jsou nevinné oběti nezodpovídající za činost Hizballáhu na jejich území – ale proto, že se ve svých důsledcích nijak zvlášť neliší od přístupu Hizballáhu. A od národa, který sám zažil nesčetnou bolest a utrpení a který považuji za přinejmenším kulturně a politicky vyspělejší než jsou jeho sousedé zkrátka očekávám víc. Ať už válka mezi Izraelem a Hizballáhem skončí jakkoli, pro Izrael je prohrou už jen to, že se k ní nechal přinutit – je to selháním tajných služeb a speciálních jednotek, že došlo k otevřenému vojenskému konfliktu. Stejně tak je to selhání dlouhodobě nedůsledné a polovičaté politiky vůči arabským organizacím a státům - lavírování mezi "tvrdou cestou" a ústupky.

Co si o válce v Izraeli myslíte Vy? Schvalujete postup Izraelců? Nebo si myslíte, že měli jednat jinak? Považujete Libanonce za nevinné oběti? Nebo je Libanon zodpovědný za činy Hizballáhu?

Reklama