Když jsem se před pěti lety rozváděla, přísahala jsem si, že už do smrti nechci žádného chlapa ani vidět.

Nevěra, fyzické násilí, bolestný rozvod, nadávky – to vše bylo ve mně hluboce zakořeněno a já si slíbila, že toto již nikdy více. Raději budu až do smrti žít sama.

 

Jenže takováto předsevzetí postupem času ubírají na intenzitě, hrůza, kterou jste si prožili, pomalu přestává mít tak ostré hrany a člověk pozvolna zapomíná na to, co si před x lety slíbil, na co přísahal.

 

Když jsem se před necelým rokem seznámila s Vaškem, byla jsem opatrná, pochopitelně. Dlouhý čas jsem se bála jen podívat za hranici kamarádství, natož se sama pokusit navázat milenecký vztah.

 

Naše přátelství totiž přerostlo v lásku tak nějak samo. Nenápadně, postupně.... až ve chvíli, kdy jsem se s Vaškem domilovala a on mi šeptal do ucha krásná slova, jsem si uvědomila, že jsem tam, kde jsem už nikdy být nechtěla.

 

Ale nevadilo mi to. Cítila jsem se být opravdu šťastnou. Vašek byl skutečně milý, hodný, chápající a díky tomu jsem dokázala opět milovat, opět někomu otevřít své srdce.

 

Náš vztah byl romantickou pohádkou. Vznášela jsem se v oblacích a ano, pochopila jsem, uvěřila, že láska skutečně dává křídla.

 

Václav byl vdovec. Jeho žena mu zemřela při ošklivé autonehodě a já věděla, že mu v srdci zůstane navždy. Nevadilo mi to. Věděla jsem totiž, že tak jak miluje svoji ženu ve vzpomínkách, tak mě miluje v současném životě.

 

Nejednou mi sám řekl, že my dvě jsme nejdůležitějšími ženami jeho života. Jeho první manželka mu dávala lásku a štěstí v první půlce života a já mu toto vše dávám v půlce druhé....

 

Jeho žena zde však nenechala jen Vaška. Zanechala zde i syna Ríšu, kterého Václav miluje tak neskutečně, že jsem si jistá, že by za něj bez váhání položil život.

Já s exmanželem nikdy neměla děti, a proto jsem fakt, že Václav má syna, přijala s nadšením.

 

Přála jsem si, doufala, že se pro Ríšu stanu kamarádkou, kterou snad bude mít rád, které se bude rád svěřovat, u které najde alespoň částečnou jistou stejně, jako by našel u matky.

 

Ach jak se já, husa naivní, mýlila!

 

Vysnila jsem si ideu rodiny, vysnila jsem si fungující vztah s dítětem, které jsem v životě neviděla....

Nu uznejte, jsem normální?

 

Ale zpět k mému příběhu:

Ríšu jsem poprvé uviděla po dvou měsících, kdy naše láska s Václavem jen kvetla.

 

Ještě před tím, než nás Vašek představil, často Ríšovi o mně vyprávěl. Dle slov Václava Ríša poslouchal se zájmem a často se i sám na mě vyptával.

 

Už z tohoto důvodu jsem neměla žádné obavy z našeho setkání.

Opravdu jsem se na chlapce těšila a nemohla se dočkat, až se s ním seznámím.

 

Naše první setkání proběhlo v cukrárně.

Bylo to celkem hezké odpoledne, jen mě trochu zklamalo, že Ríša byl zamlklý, nekomunikoval se mnou. Maximálně odpověděl ano či ne.

 

Brala jsem to tak, že se stydí. Přeci jen, bude mu za chvíli dvanáct let a v tomto věku děti bývají často uzavřené i před rodiči, natož před cizí ženou.

 

Ovšem toto mé odůvodnění bylo liché.

Ríša mě nemá rád... ba troufám si říci, že mě k smrti nenávidí.

Z čeho tak usuzuji?

 

Především z toho, jak se ke mně chová, jak se mnou mluví a jaké věci mi dokáže udělat.
Víte, proč tak s nadšením poslouchal otcovo vyprávění o mně? Aby zjistil, co mám ráda a co naopak nesnáším...

 

Když jsem spolu všichni tři, ještě to celkem ujde. Ríša sice nekomunikuje, ale chová se alespoň slušně. Ve chvíli, kdy však přijdu k nim domů, abych uvařila či chlapce pohlídala, je to velká katastrofa a já nejednou odcházím uplakaná s oteklýma očima.

 

Ríša mi dokáže do očí říci „ty krávo“, nebo mi za krk dát myš, ze které mám panickou hrůzu. Jednou mi vysypal celou sůl do guláše, který jsem jim vařila, nebo jsem našla v kabelce nakreslený velice sprostý obrázek s ještě vulgárnějším textem...

 

S Václavem jsem o všem hovořila a nejednou. I jeho to trápí a stejně jako já je z toho nešťastný. Miluje mě, ale stejně tak miluje i svého syna.

 

Ani jeden si se situací nevíme rady...

Rozhovor s Ríšou je nemožný. Neposlouchá, ignoruje to, co mu říkám já či jeho otec....

Několikrát jsem se Ríšovi snažila vysvětlit, že ho nechci o otce připravit, ani si hrát na jeho maminku... Otevřeně jsem mu řekla, že chci být jen jeho kamarádkou, přítelkyní...

 

 

Jsem z těchto okolností skutečně zoufalá. Bojím se, že nechtěně rozbiji, či naruším vztah otce se synem, a přiznám se, že už jsem i pomýšlela na rozchod.

 

Pokud se někdo z vás ocitl v podobné situaci, budu moc ráda, když mi napíšete, jak jste tyto trable řešili... Existuje vůbec nějaká šance si chlapce získat? Vyzkoušela jsem snad už všechno, bohužel s nulovým výsledkem.

 

Václava miluji a nechci ho ztratit. A nechci ztratit ani Ríšu. Jsem si totiž jistá, že pod tou maskou nenávisti a zloby se ukrývá citlivá duše dítěte, která je možná poznamenána ztrátou maminky.

Reklama