Když se řekne domov důchodců, nejspíš si představíte smutné místo s pochmurnou atmosférou, kde babičky a dědečkové věnují své poslední síly zoufalému čekání na rodinnou návštěvu. Je to možná tím, že veselé zážitky se k vám zkrátka nedostanou. Ale vězte, že v domovech pro seniory bývá občas docela psina. Mají smysl pro humor, ale někdy svou odpovědí nebo činem dokážou tak zaskočit, že ani nemáte šanci nějak reagovat. Bylo by sobecké nepodělit se s vámi o několik zážitků.

 

Jdu domů!

 

Není to nijak mimořádná situace. Domů odchází velká spousta lidí. Hromadné odchody domů se konají při každé méně příjemné situaci. Někdo odchází domů při prohlídkách lékaře, jiný při ranní či večerní toaletě a velká část klientů chodí domů při koupání. Ze všech nejraději pak odcházejí domů zcela imobilní klienti.

 

Nutno podotknout, že dáma, o níž bude nyní řeč, k nám byla každého rána co nejpřívětivější, a my jsme tak nabyli přesvědčení, že se dotyčná zcela jistě za svého někdejšího života živila jako váhový boxer. Ve chvíli, kdy se za paravanem během ranní hygieny začaly ozývat bojové pokřiky, přispěchala jsem kolegyni na pomoc. Kolegyně totiž byla o několik váhových kategorií níže než soupeřka, která sice byla imobilní, ale své pěsti ovládala ještě bravurně.

 

„Vy parchanti mizerný, já se seberu a půjdu domů,“ vysvětlovala nám paní poněkud hlasitěji, než bylo třeba, zatímco jsme se snažily vyměnit jí plátěnou podložku. Pohotová kolegyně ustoupila dva kroky od lůžka, ladně mávla rukou směrem ke dveřím a s nejmilejším úsměvem, jakého byla schopna, pravila: „Tak prosím, můžete jít.“ Načež jsme byly poslány velmi daleko, dozvěděly jsme se, kdo vlastně jsme a co by se s takovými mělo dělat. Nicméně domů již neodcházela.

 

Slepec a já

Ne všichni muži senioři jsou nabručení mrzouti. Jeden z klientů domova byl dočista slepý. Byl navíc připoután na lůžko, a tak mu nezbývalo nic jiného než poslouchat rádio a vymýšlet pro sestřičky šprťouchlata. A díky svému zájmu o okolní svět si nechal jednoho dlouhého zimního večera vysvětlovat nové termíny, které se za jeho mládí nepoužívaly. Velice ho zajímal hlavně pojem vibrátor. „Jo to je tohlééé, no to za nás ženským stačila salátovka,“ odvětil bez okolků.

 

Nicméně blížila se doba mého odchodu z pečovatelského zařízení a bylo mou povinností se s přítomnými rozloučit. „Tak, pane Novotný, dneska se spolu vidíme naposledy,“ vychrlila jsem na něj dřív, než jsem si stihla uvědomit, co vypouštím do éteru. Adresát tento výrok velkoryse „přehlédl“, přesto jsem měla potřebu se ze svého pochybení vyzpovídat osobě blízké. A dostalo se mi vskutku senzační odpovědi: „Hm, to musel, chudák, koukat…“

 

Ranní kávu a pár minut klidu, prosím...

K mému sluchu se donesl i příběh, který by možná slabší nátury měly vynechat. Někoho chuť na sex nepřejde ani v sedmdesáti, a když je pak libido umocněno vedlejšími účinky předepsaných farmak, dopadá to různě. Jeden z klientů tuto skutečnost vyřešil po svém. Čas od času si přivstal před pátou ranní a s šálkem kávy odebral se ukájet potřebu do společenské místnosti. Nutno podotknout, že byl skutečně taktní, neboť vstal vždy mnohem dřív než ostatní, aby snad někoho nepohoršoval.

 

Službu konající sestra se jednoho dne rozhodla tyto nemravnosti zatrhnout, ovšem asi netušila, co ji za zavřenými dveřmi čeká. Pán si nechal o půl páté zalít svou ranní kávu a odebral se do společenské místnosti k televizi. Během chvíle se rozrazily dveře a v nich stála jinak docela příčetná kolegyňka. „Co tady děláte?“ spustila. Muž se s naprostým klidem, šálkem kávy v ruce a kalhotami u kolen otočil k sestře čelem, a zatímco druhou rukou pokračoval v masturbaci, zcela nevzrušeně odvětil: „No co? Piju kafe, ne?“

 

Dej fem ty suby

Jak to už u seniorů bývá, mnozí z nich patří mezi vlastníky zubní protézy. A jak to bývá u zubních protéz, i ony potřebují péči. Mladičká brigádnice se této práce ujala a postupně všem imobilním klientkám umělé zuby pečlivě vyčistila. Jedna z nich si sice zapamatovala, že jí zdravotní sestra zuby odnesla, ale už si nevzpomněla, že je také dostala zpátky přímo do úst. A já měla to štěstí být na ráně jako první.

 

„Ukaž mi zuby,“ přikázala mi, zatímco jsem jí čistila toaletní křeslo. Usmála jsem se. „Ty jsou moje!“ vykřikla na mě z postele. Moje pokusy vysvětlit seniorce, že svou protézu má už v ústech, selhaly. „Ona mi ukradla zubyyyyy,“ rozléhalo se chodbou ještě několik hodin. To neuniklo ani příchozím návštěvám a zbylému personálu. Všichni se shodli, že mi ta protéza opravdu sedne jako ulitá.

 

Zážitků se zubní protézou se během pobytu v domově důchodců dá posbírat mnoho. Ovšem nejlepší moment překvapení přijde ve chvíli, kdy žijete v domnění, že ten či onen člověk má ještě chrup vlastní, a najednou dotyčný zakašle a jeho zuby mu vyskočí na postel.

 

Máte nějaké podobné zážitky? Stalo se vám, že vás někdo nebo něco naprosto zaskočilo?

Reklama