Navzdory tomuto „varování“, se čtenářka s nickem Lefff holí už od rané puberty a považujete to za samozřejmost. A také si myslíi, že to tak mají i ostatní. Než ji přesvědčí o opaku. Hlavně v MHD a v létě, bývá nepříjemně překvapena

Podpaží si krotím žiletkou od dob rané puberty, kdy jsem zmerčila růst a postupné tmavnutí chloupků v dané oblasti. Nejdřív jsem byla pyšná na jeden ze znaků postupné proměny dívky v ženu, ale protože máma i sestra se holily a na pláži jsem vídala většinu žen oholených (u zbytku se mi zdálo, že jde většinou o světlé typy, které se holit nemusí), přišel mi tento druh úpravy zevnějšku jako naprosto „přirozený“. O nějakou dobu později došlo i nohy a třísla. Mámina varování ve stylu „Jednou to uděláš a pak už budeš muset pořád,“  jsem pustila jedním uchem tam a druhým ven.  Později jsem pochopila, jak to myslela.  Au. Chloupky měly tendenci občas  zarůstat a zanítit se (to než jsem se naučila holit po směru růstu), zdálo se mi, že tmavnou a tvrdnou, ale to nemohlo přebít pocit, že jsem prostě Ženská a starám se o sebe „jako dospělá“. 
Občas jsem se do holení pustila s takovou vervou, že jsem se po odchodu z koupelny divila, kde se jen berou ty krvavé stopy za mnou – to když jsem přitlačila na achillovce nebo na hrbolku pod kolenem. Ale i to se časem poddalo. Tak jsem si na holení zvykla, že mi naskakovala husí kůže ve chvíli, kdy jsem zjistila, že některý nedisciplinovaný zapomenutý chloupek vykukuje skrz silonky. Sundat, přetáhnout žiletkou, namazat krémem, obléci – a pak teprve bylo možno vyrazit do světa.

Oholené podpaží, třísla a nohy se pro mě staly určitou normou. Nepřemýšlela jsem o druhých, jestli dělají totéž; automaticky jsem (a přiznávám, že naivně) předpokládala, že ano.  Občas mě tedy realita trochu rozhodila, zvlášť u známých osobností – například archivní televizní záběry na atletku Jarmilu Kratochvílovou mávající do publika, kdy jsem přemýšlela, jestli se mi to, co vidím, jen nezdá a nejde o stín.  Ovšem ten by tedy byl. Kdyby byl.
S léty jsem zjistila, že rozhodně ne každá žena, o níž bych to předpokládala, se holí.  Každého věc, každého rozhodnutí. Pohled na vyfiknutou ženu v kostýmku, které z punčoch trčí do světa černé chlupy, je pro mě sice esteticky udivující, leč neobtěžující.

Zato v parném létě, v MHD,  na eskalátorech v metru nebo vedle ženy či muže s rukou zavěšenou na tyči, si občas říkám, že žiletka, voda, mýdlo a deodorant by rozhodně neškodily v jakémkoli množství, nejlépe funkčním.  Pohled zmáčený prales v podpaží, případně prales pokrytý krystalky soli mi zvedá žaludek. Asi jsem cíťa.
Možná jsem jen málo tolerantní. Možná jsem já ta divná. Možná jsem zvyklostmi, převzatými z rodiny, i deformovaná. Kdysi na gymplu přišla spolužačka do třídy v sukni a s koleny oblepenými náplastmi. Soucitně jsem se zeptala: „Hrbolky pod koleny a ostrá žiletka?“ A ona se zapýřila a potutelně usmála: „Nene, koberec s ostrými chlupy…“  Co dodat?

Lefff

Chudinka, malá. Vida, jak dokážou být chlupy zrádné

 

Reklama