Cestování

Jednou přece trefit musím

Neřekla bych, že můj orientační smysl je nulový, to bych si křivdila, ale je fakt, že například podle slunce se neorientuji vůbec, a pokud jde o bloudění, nějaké zkušenosti mám.

První příhoda, která mě v této souvislosti napadla jako první, se mi stala před několika lety. To už jsem byla docela zdatná cyklistka a občas jsem se vydala do míst, kde jsem ještě nebyla, úplně sama.

Jednou takhle v červenci, právě v den, kdy se jako každý rok, bratřili na Velké Javořině Češi a Slováci, jsem se rozhodla, že se tam zajedu podívat. Mám to tam asi 30 kilometrů, což je i se zpáteční cestou úplná hračka, když má člověk celý den čas. Vyrazila jsem v osm ráno, počasí bylo krásné - trošku pod mráčkem, lehký vánek – na kolo ideální. Původně jsem plánovala, že pojedu po silnici, provoz o víkendu není velký a hlavně není kam zabloudit, že? Někde v půli cesty jsem zahlédla krásnou žlutou ceduli (cyklisté vědí, že tak se označují cyklistické stezky) s označením Velká Javořina 18 km, která velila odbočit z hlavní cesty vpravo. Řekla jsem si: Proč ne, stezka je určitě značená až do cíle, nepojedu po hlavní. Stezka to byla opravdu pěkná, vedla kolem koupaliště, v zeleni stromů... ale jen do doby, kdy jsem narazila na neoznačenou křižovatku, kde jsem si mohla vybrat ze dvou směrů – buď se dát doleva trochu do kopce, nebo podlézt závoru a vjet po rovině do tmavého lesa. Kdyby byly možnosti tři, možná bych vybrala zlatou střední, takto jsem moc nepřemýšlela a  vstoupila do tmavého lesa.

Cesta nic moc, ale jela jsem... a jela... a jela... nikde ani človíčka, ani ptáčka-letáčka, a hlavně ani žádné cedule. S označením cyklotrasy jsem se už rozloučila, kdyby alespoň nějaká turistická značka pro pěší. Ale nic, zhola nic. Jenom les. Nevím, jak dlouho jsem takhle putovala, nakonec jsem vylezla na krásné louce. Sedla jsem si pod strom, vybalila svačinu a zavolala manželovi (mobil naštěstí fungoval). A on na mně vesele: „Tak co? Jak se ti jede? Už jsi na místě?“  A já na něj trochu nevesele: „Ále, zabloudila jsem a nevím, kde jsem.“ Když jsem mu popsala, jak jsem jela, řekl, počkej, vylezu z garáže... a po chvilce mě překvapil otázkou: „Kam ti svítí slunce?“ „Do zad,“ já na to. „Tak se otoč tak, aby ti svítilo do tváře, a Javořinu máš po levé ruce“. Já tam tedy žádnou Javořinu neviděla, jenom louku a plazit se s kolem v půlmetrové trávě se mi opravdu nechtělo. Manželovu snahu jsem sice ocenila (dokonce měl pravdu, jak jsem později zjistila), ale nakonec jsem začala uvažovat zbaběle, že už nechci na žádnou Javořinu, že bude stačit normální asfaltka, na které najdu dopravní značku s označením jakékoli vesnice. Brzy jsem naštěstí narazila na koleje vyjeté od nějakého velkého traktoru, usoudila jsem, že vedou na silnici, dala se po nich a šťastně skončila u vysněné cedule s nápisem Vápenky, kde už jsem to znala.

Podobně jsem s kolem zabloudila víckrát, což mi vůbec nebrání v tom, abych to zkoušela stále. Jednou přeci trefit musím. :-))

dkd


Děkujeme za krásný a vtipný příspěvek :).

redakce@zena-in.cz

   
12.06.2007 - Zahraničí - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] arjev [*]

    Tak to máš báječného manžela

    superkarma: 0 12.06.2007, 13:50:03
  2. avatar
    [1] Janulina [*]

    To já bez mapy ani ránu a když nevím, kde jsem, jsem zoufalá

    superkarma: 0 12.06.2007, 13:13:08

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme