Není to tak dávno, co jsem seděla v restauraci a čekala na vlak. Popíjela jsem kolu a z repráků někde u baru hrála rocková hudba. Přesto se nedala přeslechnout objednávka, která hromových hlasem zazněla od vedlejšího stolu: „Já bych prosil jedno pivečko a nakládaný hermelínek s chlebíkem.“

talk

Asi by vás napadlo cosi o čtyřprocentní menšině. Mně ten drsný mužský hlas v kombinaci s právě vyřčenými slovy připadal tak komický, že jsem se neubránila smíchu. Nebyl to žádný hurónský výbuch, spíš jen tiché uchechtnutí. Ale ani to mu neušlo. Zvedl se od stolu a přišel k mému, čekala jsem nejmíň pohlavek: „Je tahle židlička volná?“ pravil a omluvně se usmál.

Dala jsem mu třicet minut, během nichž mi vyprávěl trochu komický, ale přesto pochopitelný příběh. „Ono to člověku přijde vtipné jenom chvíli. Pak už je to hodně otravné. Kvůli tomu se se mnou rozešla i moje přítelkyně. Víte… byla to češtinářka.“

Jmenuje se Jan, je mu pětatřicet a je svobodný, čerstvě také nezadaný a má zvláštní zlozvyk. Přestože vzhledem je to muž s velkým M a jeho hlas zní jako burácející hrom, mluví ve zdrobnělinách. Neví přesně, jak k němu přišel, ale ví, že se ho nemůže zbavit.

Před rokem si našel známost.  Byla to učitelka na základní škole, učila občanskou nauku a češtinu. A to byl asi kámen úrazu.

„Rozuměli jsme si a měli jsme hodně společného včetně přátel. A na začátku, to bylo takové to období zamilovanosti, Aničce přišla moje mluva srandovní a roztomilá. Několikrát mi to řekla. Jenže když ta prvotní euforie opadla, začalo jí to vadit,“ vyprávěl a já v duchu souhlasila s onou ženou. Jakkoli mi to teď připadá legrační, pro praktický život bych tento způsob komunikace vyhodnotila jako nepoužitelný. A vztah, myslím, je založen na vzájemné komunikaci.

„Zprvu se mi snažila jemně naznačit, že jí ty moje zdrobnělá slovíčka vadí, já to chápal a snažil jsem se je tolik nepoužívat. Ale když už máte něco zažité, těžko se toho zbavíte ze dne na den. Později mě už napomínala jako svoje žáčky a nakonec už ji každé takové slůvko vytáčelo do nepříčetnosti. Ale já se fakt snažil,“ bezradně pokrčil rameny.

Poslední dva měsíce už spolu skoro nemluvili. „Já se bál cokoliv říct, a i když jsem se snažil se toho zlozvyku zbavit, něco mi sem tam uniklo. Vždycky se zamračila a řekla: Prosím tě, radši mlč. A tak jsem mlčel.“

Po deseti měsících, které spolu prožili, to přítelkyně nevydržela a vztah ukončila.  

Reklama