.

Jednadevadesátiletá Růžena Horáková vypravuje o druhé světové válce. Čtěte a važte si každého dne v míru

Bulvár

Jednadevadesátiletá Růžena Horáková vypravuje o druhé světové válce. Čtěte a važte si každého dne v míru

Stěžujeme si téměř na vše. A přitom žijeme v době blahobytu, jen si to možná nemáme čas uvědomit a být za každý takový den vděčni. Škoda. Jako jemné nakopnutí, pohlazení a povzbuzení zároveň pak působí vyprávění lidí, kteří prošli válkou a umí se radovat z každé dobré maličkosti.

Dnešní příběh mi poskytl vynikající fotograf Vlastimil Raška, který svou babičku Růženu často zmiňoval, když jsme si spolu filozofovali o stavu současného světa.

  • A vy si nyní můžete přečíst sice delší příspěvek, zato však plný moudrosti a reálných vzpomínek. Nejde o žádnou mýdlovou operu... Předávám slovo lidem, kterých si vážím pro jejich názory a lidskost.

Druhá světová válka. Slova, která byla pro několik generací synonymem hrůzy a utrpení. Ale čas běží a s tím, jak odcházejí přímí svědkové, vytrácejí se i vzpomínky. Zaznamenal jsem pro Vás svědectví ženy, která byla přímým svědkem náletů na Vídeň. Je to už stará dáma, ale mentálně stále velmi svěží. Je jí 91 let a je to má babička. Ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.

Babička Vlastimila Rašky vypravuje:

Můj otec byl panský kočí u jedné hraběnky, které patřily rozsáhlé statky v okolí Radiče u Sedlčan. Služba to byla dobrá, hraběnka byla hodná a tatínek si naspořil slušnou hromádku peněz. Plánovali s maminkou, že si koupí vlastní malé hospodářství.

Růžena Horáková dnes, foto: Vlastimil Raška

Růžena Horáková dnes, foto: Vlastimil Raška

Osudový blesk

Jednoho letního dne, panovala zrovna velká horka, rozvážel s hraběnkou jídlo a pití žencům na polích. Schylovalo se k bouřce, a tak tatínek zamířil k jednomu z blízkých statků vyhledat úkryt před deštěm. Když dojeli na statek, nastalo boží dopuštění. Rozpoutala se prudká bouře a blesky křižovaly oblohu. Tatínek stál koňům u hlavy, aby se neplašili, byl opřený o sloup, k němuž byli koně uvázáni. Když tu náhle jeden z blesků udeřil do statku a výboj zasáhl tatínka. Ten na půl těla ochrnul a ještě týž rok zemřel. Hraběnka nás nechala bydlet dál na hospodářství, ale protože určený opatrovník zpronevěřil všechny naspořené úspory a maminka byla samoživitelka, nastal nám krušný život. Nakonec babička napsala do Vídně sestře tatínka, zda by si jednu ze dvou sester k sobě nevzali do opatrování. A protože jsem byla starší, padl los na mne. A tak jsem v pěti letech v roce 1929 odjela do Vídně a začala žít úplně jiný život.

Život v Rakousku

Ve Vídni se mi líbilo. Strýček a teta byli hodní a brzy jsem je měla ráda jako vlastní rodiče. V šesti letech jsem nastoupila do obecné školy a v deseti do reálky zaměřené na technické obory. Školy byly české, patřily tehdejšímu československému státu. Bohužel v roce 1938 - po anšlusu Rakouska - Němci české školy zavřeli a já jsem byla totálně nasazená do továrny na výrobu baterií pro armádu. Po večerech jsem ale dál studovala soukromou obchodní a jazykovou školu. Z počátku války to nebylo tak hrozné. Byla jsem mladá, chodila jsem se bavit, tančit a do kaváren. Válka ale pokračovala a v roce 1944 zažívala Vídeň jeden nálet spojenců za druhým. Nejhorší nálety byly tzv. kobercové.

Bombardování jako součást všedního dne

Byl krásný letní den roku 1944 a já jsem jako vždy ráno nastoupila do fabriky ve čtvrtém okrese. Vlastně to ani fabrika nebyla, byl to zámeček z doby Marie Terezie, kam Němci přesunuli výrobu. Kolem poledního začaly houkat sirény. Obyčejně jsem běžela do vedlejšího parčíku, kde byl kryt. Ten ale vymezili jen pro matky s dětmi. Utíkala jsem tedy do sousedního prvního okresu, do starého města. Zrovna jel náklaďák, chytila jsem se za postranice a ostatní mne vytáhli na korbu. Chtěla jsem se dostat do katakomb pod Starým městem, které byly vybudovány v dobách, kdy Vídeň obléhali Turci. Tam byly nejlepší kryty, a i když bomby padaly přímo na Staré město, dole v katakombách jsme nic neslyšeli. I když je pravda, že jsme třeba vylézali jiným východem, protože původní byl zasypán. Odhoukali konec náletu, tak jsem se vracela zpět.

Růžena Horáková na dobové fotografii

Růžena Horáková na dobové fotografii

Dotek smrti

Najednou začali houkat další nálet, a to už jsem slyšela hučet letadla. Chtěla jsem se schovat (ještě s mou kolegyní z práce) v nejbližším krytu. Tam nás ale nepustili, protože kryt byl již plný, tak jsme ještě s dvěma řádovými sestrami zůstaly v chodbičce před krytem. V tom se setmělo a rozhostilo se hrobové ticho. Kryt dostal plný zásah. Výbuch jsem neslyšela. Vnímala jsem jen to ticho. Takové ticho, že pojem „ticho“ do té doby neměl pro mne ten správný význam.

  • Tohle ticho bylo absolutní.

Ztratila jsem pojem o čase, nevím, kolik hodin jsme tam byly zasypané. Najednou se na mě začala hrnout suť, objevilo se světlo a nás čtyři, všechny živé, vytáhli. Slunce zrovna zapadalo a barvilo sutiny dožluta. Říkali nám, že jsme strašně křičely, ale já slyšela jen to ticho. Najednou se zbytek domu sesul a všichni, kdo byli v té chvíli v krytu ještě naživu, zahynuli.

Druhý den jsme nepracovaly, protože i naše fabrička dostala zásah. Byly jsme přiděleny na odklízení trosek. Viděla jsem hrozné věci. Mezi troskami zbytky lidských těl, ruce, nohy... Vedle v ulici byla restaurace, která také dostala zásah. Její majitel byl obrovský chlap a na něj se zřítil v průjezdu strop. A když jsme ho mrtvého vytáhli - ten obrovský chlap byl slisován do několika desítek centimetrů. Byl to hrůzný pohled, dodnes ho mám před očima. V té době mi zbělely vlasy a zůstaly bílé. Zanedlouho jsem dostala kožní infekci, asi z toho prachu a rozkládajících se těl, naskákaly mi na obličeji drobné puchýře, které velmi bolely. Doktor jen prohlásil: „ Á, další případ“. Nanesl mi na kůži nějakou mast a celou hlavu mi zafačoval, že mi koukala jen pusa a oči. Prý to bylo nakažlivé, chodila jsem denně na převazy. A po čtrnácti dnech mi začala růst nová kůže a vše se zahojilo bez následků. Takhle to pokračovalo až do února 1945. V té době jsme se domluvili s několika Čechy a z Vídně jsme utekli. Chtěli jsme domů - do protektorátu.

Zpět domů

Rusové se přibližovali k Vídni a my jsme využili toho obrovského zmatku, všude plno uprchlíků a vyrazili jsme vlakem k hranicím. Bylo nás pět jak od Poláčka - tři kluci a dvě holky. Nebezpečí číhalo na každém rohu. Ve vlaku chodily kontroly SS, a koho by dostaly bez příslušných dokladů, toho mohly i zastřelit. Ale průvodčí nás schovávali a my jsme se dostali do blízkosti hranic. Dál vlak nejel. Rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky. Sněhu bylo pomálu, na nebi zářil obrovský úplněk a my šlapali přes hranice až do Moravských Budějovic. Tam jsme se rozdělili. Já jsem zamířila s kamarádkou k jejím rodičům do Pacova. U nich jsem přečkala až do konce války. Na začátku května válka skončila a já se mohla po dlouhých letech vrátit k mamince a sestře do Radiče. Bylo mi 21 let, život jsme měla před sebou. Škoda, že jsem netušila, co mne v Čechách čeká, snažila bych se zůstat u pěstounů, kteří ve zdraví přežili. Ale to už je jiný příběh.

Foto: Vlastimil Raška: www.fotoraska.com

Děkujeme za poutavý příběh a krásné fotografie.

Přečtěte si také:

   
01.06.2015 - Společnost - autor: Marcela Macáková

Komentáře:

  1. avatar
    [11] Léthé [*]

    Pentlička — #10Moji rodiče byli ročník 1909 a 1916. A někdy mě při povídání matky až zamrazilo, kolikrát byl můj život na vlásku. Neměla bych se komu narodit. Ale třeba bych se narodila nakonec někomu jinému...třeba Milošovi ZemanoviSml30Sml52Sml52

    superkarma: 0 01.06.2015, 14:51:46
  2. avatar
    [10] Pentlička [*]

    Moji rodiče byli ročník 1923 a 1928, na válku hodně vzpomínali a já to moc ráda poslouchala a byla šťastná, že nic takového nezažívám a doufala, že ani nezažiju. Byla to moc těžká doba.

    1. na komentář reaguje Léthé — #11
    superkarma: 1 01.06.2015, 14:40:13
  3. avatar
    [9] Léthé [*]

    Mě vyprávěla o druhé světové válce moje maminka. Vyprávěla tak poutavě, že jsme jisté příběhy jako děti, ba i jako dospělí chtěli opakovat donekonečna.

    superkarma: 1 01.06.2015, 14:27:37
  4. [8] FAXÍK [*]

    Moc pěkný článek, jsem ráda, že jsem nazažila válku...

    superkarma: 1 01.06.2015, 13:04:58
  5. avatar
    [7] řeřicha [*]

    krásný článek...Sml67

    superkarma: 0 01.06.2015, 12:11:00
  6. avatar
    [6] samecka [*]

    Článek,vyvolávající emoci, vyzývající k uvědomění a pokoře.Sml67 Žádné plané tlachy přihlouplé modelky. Paní je pro mě pravá celebrita. Hodně spokojenosti do dalšího života.Sml25

    superkarma: 2 01.06.2015, 10:53:06
  7. [5] iřka [*]

    Vůbec v dnešní době je třeba připomínat. Myslím, že už si přestáváme vážit úplně všeho.Co zažívali naši předci bych nikdy zažít nechtěla.

    Pani Horákové přeji hodně zdravíčka a životní pohody.

    superkarma: 1 01.06.2015, 10:36:14
  8. [4] manislava [*]

    Sml59Sml67

    superkarma: 0 01.06.2015, 10:02:29
  9. avatar
    [3] janaa1 [*]

    páni, co na tohle říct...my se hroutíme v míru, zažít válku je hrozné

    superkarma: 2 01.06.2015, 09:10:15
  10. [2] ZdenaZ [*]

    Děkuji za článek který v každém z nás musí zanechat plno emocí a radost z toho že žijeme v míruSml67

    superkarma: 2 01.06.2015, 08:09:29
  11. avatar
    [1] bezinka [*]

    Sml59...opravdu poutavý příběh, neuvědomujeme si, jaké máme štěstí, že žijeme v míru

    superkarma: 1 01.06.2015, 07:39:20

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme