vlastovka

První zprávu o příletu vlaštovek jsem zaslechla asi před týdnem. Přesto jsem je marně vyhlížela a netrpělivě čekala, že uslyším jejich typické čiřikání. Až teď jsem ji na vlastní oči spatřila. Hurá, jaro může začít!

Seděla na drátě pod střechou v maštali a zkoumala terén. Byla sama a působila trošku bezradně. Jako by se ptala: „Co tady dělám? Jsem tu správně?“
„Jsi, holka, vítám tě doma, i když venku to tak nevypadá.“

Občas vysvitlo slunce, a než jste se nadáli, vystřídala ho sněhová vánice.

Bylo mi jí líto. Nezmrzne? Bude mít co do zobáčku? Letěla takovou dálku a tady ji nevítají. Hospodář ani nevěděl, že jeho dům poctila svou návštěvou.
Ale jak se zpívá v jedné písni: „Jedna vlaštovička jaro nedělá“, na opravdový přílet vlaštovek si musíme ještě chvilku počkat. Vlaštovky, které v těchto dnech vídáme, jsou vlaštovčí samečci, průzkumníci. Přilétají o něco dříve a zkoumají terén, kde zahnízdit. Instinktivně se vracejí na místa, kde se narodili.

Příroda je úžasná. Zima se sice nechce se vzdát své vlády, ale opravdové jaro na sebe nenechá dlouho čekat. První vlaštovky jsou toho důkazem. I když ta „moje“ uletěla dřív, než jsem si stačila doběhnout pro foťák. Ale já věřím, že se vrátí a přinesou štěstí domu tomu. Říká se to tak, ne?

Doufám, že i k nám se vlaštovky vrátí a postaví si hnízdo (i když trochu nepovedené) a vyvedou svá mláďata.

Foto: autorka a Facebook love fot all seasons

Čtěte také:

Reklama