S Ivou jsem se poznala, až když mi bylo téměř čtyřicet, a okamžitě jsme si vzájemně padly do oka. Poprvé jsme se setkaly při zápisu na dálkové studium na pedagogické fakultě. Přestože byla o deset let mladší, hned jsme našly společná témata a ve všem jsme si výborně rozuměly. Navíc jsme nyní měly před sebou společný úkol – pětileté studium.

 

Jak se říká, opačné póly se přitahují. Byl mezi námi značný rozdíl, a to nejen věkový. Já – obyčejná holka z vesnice. Ona – dáma z velkého města a velkého světa. Nemyslím to nijak špatně, ale prostě pocházela z vyšší společnosti, měla rodiče i manžela v poměrně vysokém postavení a spoustu přátel v nejvyšších kruzích, i mezi známými osobnostmi.

 

To, čemu se říká přátelství, neboť takto jsem náš vztah já chápala, mezi námi nevzniklo najednou. Poměrně dlouhou dobu byl náš kontakt založen především na vzájemné pomoci při studiu. Pak Iva přišla do jiného stavu a konečně čekala vytouženého potomka. Byla velmi šťastná, na druhé straně se však poněkud zkomplikovalo její studium. V tomto období jsme se hodně sblížily – často jsme si psaly, zasílaly si studijní materiály, začaly jsme se navštěvovat i s rodinami, kupovaly jsme si vzájemně dárky. V závěru studia jsme se společně učily ke státnicím a zažily jsme u toho hodně stresu, ale i legrace. Obě jsme úspěšně absolvovaly a prožívaly šťastné chvíle při promoci.

Studium skončilo a naše přátelství pokračovalo dál, jen kontakty byly méně časté. Psaly jsme si, občas jsme se navštívily.

 

Asi po půl roce jsme při jedné návštěvě v hovoru narazily na otázku víry. Ani nevím, jak jsme k tomu došly, dříve jsme se o tomto tématu nikdy nebavily. Ukázal se další rozdíl mezi mnou a Ivou. Během dosavadního života mě nikdy žádné náboženství neoslovilo a jsem nevěřící, mám však mezi známými několik hluboce věřících, s nimiž své postoje bez problémů tolerujeme. Iva tehdy vyslovila jednu větu, která se mě hluboce dotkla: „Všimli jste si, že věřící jsou obvykle kvalitnější lidé než nevěřící?“ Padlo mnoho dalších slov na toto téma, ale ta jen dále prohlubovala propast, která se mezi námi zcela neočekávaně otevřela. Veškeré rozdíly, které mezi námi byly, jsme dokázaly zdárně překlenout, tohle však už ne. Od toho dne jsme se už nikdy neviděly.

 

Manžel tenkrát usoudil, že pro Ivu jsem nebyla přítelkyní nikdy, že jen využívala mých „služeb“ při studiu a když pominula potřeba, pominulo i „přátelství“, že pro lidi jejího typu jsem příliš bezvýznamná, než aby stála o moje přátelství. Já si to ale nemyslím.

Proč tedy? To vlastně nevím dodnes, i když od té doby uběhlo už několik let. Na Ivu často vzpomínám, čas od času mě přepadne touha ji vyhledat, ale vždy mě něco, co leží někde hluboko ve mně, zadrží. Škoda…

 

čtenářka A. D.

 


Milá A., je vidět, že život má pro nás přichystané různé zážitky, různá zklamání, různé situace i různé lidi.... I Tobě děkuji za zajímavý příběh ze života a zasílám hezký dáreček.

Reklama