Před zhruba čtvrtstoletím vcelku řídký jev. Minulý režim relativně přál mladým rodinám, a tak dětí přibývalo. Silné ročníky jsou toho důkazem.

Okolí tehdy jedináčkům  dávalo dost často pocit, že jsou buď chudáci, neboť mají rodiče lenochy. Anebo šťastlivci, kteří mají rodiče nadmíru bohaté.

Prostě negativní výjimečnost.

 

Dnes se čím dál víc rodičů rozhoduje mít pouze jedno dítě. Z ryze ekonomických důvodů, to je naprosto pochopitelné.

 

Jaké jsou ale výhody a nevýhody „jedináčkovství“?

 

První a nespornou výhodou je zase právě ekonomický důvod. Spoření na budoucí život není děleno dvěma, nebo dokonce vícenásobně. Všechno má pouze to jedno dítko. A to se dneska setsakramentsky počítá.

 

O dalších výhodách by mohli vyprávět ti, kteří sdíleli jeden pokoj se sourozencem, museli se o všechno dělit a museli se s ním o všechno hádat.

Ale stejně nakonec i tyhle hrany obrousí čas (nebo je vyostří, co si budeme povídat) a vztahy dospělých sourozenců bývají o něčem jiném.

 

Nevýhody?

V první řadě je to přemíra pozornosti, která není dělena a tudíž jsou na dítě často kladeny přehnané nároky.

Když je nesplní, má pocit prohry. Když je dětí víc, nesplněná přání můžou rodiče naložit na bedra dalšímu dítěti.

 

Jako nesmírnou nevýhodu považuji fakt, že dítě se může cítit jako v neúplné rodině. Chybí totiž stejně starý element, žádný spojenec, nikdo neporozumí dětské dušičce lépe než další dítě. Částečně to můžou spravit kamarádi, ale tohle dítě stejně usíná v pokoji každý večer samo – bez bráchy, bez ségry.

 

V celém dalším životě je díra. Nemá sestru, ani bratra, může si jen domýšlet, o čem tenhle sourozenecký vztah vlastně je.

A budu i trochu morbidní. Nikdo s ním nebude jednou sdílet žal ze ztráty rodičů. Až rodiče nebudou, zůstane samo. Sám dospělý člověk – žádná původní rodina, žádná možnost návratu do dětství alespoň prostřednictvím schůzky se svým sourozencem.

Zbude „jen“ jeho vlastní rodina. Ne, neříkám, že to je málo. Ale něco chybět bude… Možná si jedináčkové pak připadají v dalším životě opuštěnější.

 

Nikdy se asi nezbaví mýtu o tom, že jedináčci jsou rozmazlení. Je to možná jen mylné vysvětlení chyb v komunikaci, které může dělat dítě vychovávané převážně ve společnosti lidí o generaci starší. Nemá tolik možností osvojit si chování ve skupině stejně starých jedinců.

 

O všem ale rozhodují rodiče, jejich přání, tužby a pocity. Představím vám názor dvou naprosto odlišných žen:

 

Třiatřicetiletá Andrea říká: „V dnešní době mít děti, to je nadstandard, stát je spíš proti, a tak pokud chcete s dítětem slušně žít, musíte se sakra otáčet.

Ráda cestuji, a tak je pro mě lepší cestovat pouze s jedním dítětem, a než kupovat další a další balíky plen, tak radši jednu dovolenou ročně navíc!

A co si budeme povídat, těhotenství se odráží i na těle, takže chodím cvičit, chci mít hezké tělo a po jednom těhotenství se škody napravují lehčeji než po dvou či více.“

 

A pětadvacetiletá Katka oponuje: „Sama jsem byla jedináčkem a já sama chci velkou rodinu. Cítila jsem se v dětství hrozně osaměle a mám kolem sebe ráda lidi. Máme už děti dvě a chceme třetí. Okolí se na nás ovšem dívá jako na blázny…“

 

Hm, tak to je pohled mladých rodičů. Jestli si uvědomují, jakou budoucnost svým rozhodnutím chystají svým dětem, nebo ne – to je na nich.

 

Co myslíte?

Není ideální mít staršího hodného bráchu ochranitele?

Nebo mladšího sourozence, kterého budete zuby nehty chránit vy?

 

Nebo jste jedináček a dodnes tím trpíte? Nebo vám to naopak maximálně vyhovuje?

Reklama