Totiž, koupali jste někdy kotě? Malé, vyplašené a podle všeho docela nasrané kotě?

Vlastně jsem s ním nechtěla nic mít, ale odejít nechtělo, z okna jsem ho dost dobře vyhodit nemohla a... a smrdělo jako bolavá noha. Takže jsem se rozhodla, že ho vykoupu. Chytila jsem ho, položila ho do vany a pustila vodu. Kotě vylítlo, pokusilo se proběhnout zavřenýma dveřmi a pak se usadilo v koutě u pračky a vrčelo jako raněný dvoutaktní motor. Zhluboka jsem se nadechla (blbec Jarda, blbec kočka, blbec život),chytila jsem kotě, to se mi zakouslo do ruky, já jsem zaječela, zamávala jsem rukou, kotě se pustilo, spadlo do vany, která už byla z poloviny napuštěná, já jsem ztratila balanc a upadla jsem na zadek a zátylkem se praštila o dveře.

„Mamí, co jéééé?“ ozvalo se zpoza dveří. Dorka otevřela, já jsem jí padla k nohám, protože jsem se o dveře opírala. Kotě zavětřilo svobodu, vyskočilo z vany a prolítlo neznámo kam, zanechávaje za sebou mokré tlápoty. Já jsem ležela na zemi, napůl v koupelně, napůl v předsíni, zablácená, mokrá a z ruky mi stékala krev.
„Tý vole, mami...,“ ozvalo se shora,odkud se na mě šklebila nadšená tvář mláděte. „Vypadáš jako po bitvě u Stalingradu. Kotě prorazilo obklíčení a zdrhlo, kolik mrtvejch?“
„Všichni,“ vzdychla jsem.
„Ukaž, já se ti na to kouknu,“ pokynula Dorka mé krvavé ruce. „Jdi do kuchyně, něco na to najdu.“
Přišla s lahví slivovice a obvazem.
„Kdes to vzala?“
„V šuplíku v koupelně, je tam i náplast, aspirin a takový věci, né?“
„Tu slivovici...“
„Jo slivku.... no,táta si ji schovává. Ale málo. Tahle byla v nádržce od splachovadla, ale jednu má taky v květináči u fíkusu, jako zahrabanou a další je....“
„Ne, nechci to slyšet. Odkdy šmíruješ otce?“
„No, on v noci chodí a cinká...“
„Dej to sem.“ Přihnula jsem si z lahve. Dorka mi ale láhev jemně odebrala a nalila mi do sklenice. „Nejsme na Urale, mami.“
Pak si do slivky namočila kus gázy. Než jsem se stačila zeptat, k čemu to je, připleskla mi to na ruku a začala fačovat. „Dezinfekce. Ale zajdi si s tím za doktorem, sázím boty, že ta kočka si nečistila zuby. A jdi si lehnout.“
Šla jsem.

Ráno jsem vstala. Po kotěti ani stopy, ale zablácený kabát prozrazoval, že to nebyl zlej sen. Strčila jsem kabát do igelitky, že ho dám do čistírny a vyrazila do práce. Tak moc jsem ten kabát chtěla předvést holkám v reklamce a ono zase nic. Mítink nestál za nic, řešila se ta nová reklama na nový vložky s křidýlky a vložky jsou otrava. Ty vzorky,co nám tu nechali pro inspiraci, jsme s holkama vyzkoušely, blbě sajou, nelepí a škrábou. Navrhla jsem, že bychom mohli použít ten slogan, co nám onehdy vrátili z Delta Airlines, že Na našich křídlech se budete cítit bezpečně, že kdyby se předělalo logo, tak jdou použít i ty plakáty, stejně je na nich nějaká ženská. Šéf byl nadšenej. To dokazuje, že v reklamkách pracujou lůzři jako já nebo totální debilové jako šéf.

Když jsem šla domů,stavila jsem se u obvoďačky. Předepsala mi framykoin, protože se ten kousanec samozřejmě zanítil a chtěla potvrzení od veterináře, že kočka nemá vzteklinu, že jinak budu muset na očkování. Ještě tu mrchu špinavou tahat k veterináři, já bych toho Jarouše....

Došla jsem konečně domů. Jarouš seděl v kuchyni a četl. Knihu.
„Co tu děláš?“ vytřeštěně jsem sena něho koukala.
„Čtu, nevidíš?“
„TO vidím, že nerýžuješ zlato. Co děláš tady, jak to, že nejsi s Kouckým v hospodě?“
„Študuju.“ Ukázal mi knihu. Jmenovala se Chovatelem kočky snadno a rychle.
„Ne, já tu kočku nechci, okamžitě se jí zbav. Ale nejdřív mi zařiď potvrzení, že nemá vzteklinu.“
„Ale já už jí koupil misku,“ udělal na mě Jarouš psí oči.
„Já tě zabiju. Kočku dovlečeš, knihu jí koupíš, já ti dávám na pivo a ty to prošustruješ za blbosti....“
Chtěla jsem uraženě odejít, ale zakopla jsem o jakýsi pytel.
„Co je zase tohlencto?“
„Granulky,“ pravil omluvně Jarouš. „Kotěcí, aby měl Fous vitamíny a tak.“
„Uááááááááá.“

O několik hodin později přišel Koucký s kartonem lahváčů a vrtačkou a začal s Jaroušem cosi sbíjet v obýváku. Když jsem na několikátý pokus otevřela dveře, ti dva byli v nejlepším. Sestavovali jakýsi kočičí strom.
„Chlapi mizerní, vy jste se proti mně spikli.“ Chtěla jsem je seřvat oba, ale upoutal mě nějaký pohyb v koutě místnosti. Sedělo tam kotě. Tedy, ne to včerejší kotě. To jsem měla v ruce a oprala jsem ho natolik, že jsem si všimla, že bylo částečně bílé. Kotě, které si mě prohlíželo zpod fíkusu, bylo celé rezaté.
„Ježišmarjá, co to je?“
„To je Meruňka. Aby si to vaše mělo s kým hrát,“ vysvětlil mi laskavě Koucký. „Nechcete si s námi dát jedno, pani Šišková? Jste nějaké pobledlá, pivko by vám prospělo.“
„Vy chlapi zatracení, vy jste se proti mě spikli. Já tuhle Jaroušovi dávám na pivo a on místo toho, aby pěkně bumbal, prošustruje peníze za kočičí žrádlo a tadyten... tadyten...,“ šermovala jsem rukama.
„To je škrabadlo, Heduš. Aby si měli kde brousit drápy,“ poučil mě Jarouš. Upadla jsem na gauč a lapala po dechu.

„Ahoj mamíííí,“ vřítila se do bytu Dorka. „A ahoj tatííí. A, ahoj, pane Koucký. Vypadá to dobře. Mami, co bude k jídlu? Tady máš papír, že Fous nemá vzteklinu, až půjdeš k doktorovi s tou rukou. Byla jsem ho dát naočkovat a Meruňka je už očkovanej od Kouckých. Co máme k jídlu, já mám hlad.“
„Je tam pytel kotěcích granulí. Prej jsou výživný a s vitamínama a možná i proti akné.“

Jsem se trochu bavila, no.
Gentiana

Ale, jak to nakonec dopadlo? Kotě žije (tedy u vás)? Tipla bych, že spí každou noc na vašem polštáři…

Reklama