Nemyslím si, že je to další sněhovou nadílkou a nekončící zimou. Tenhle stav trvá už delší dobu, tak rok.

 

Je to stav totálního mrzoutství u mého manžela; nic mu není dobré, všichni jsou proti němu, sníh je málo bílý, slunce moc pálí, já se na něj dost neusmívám, hrníčky jsou moc puntíkovaný... to jen tak pro ilustraci, abyste si dokázali udělat obrázek.

 

Já vám ani nevím, kdy a proč to přesně začalo. Vlastně vím kdy, ale nechápu proč.

Byla jsem asi 4 měsíce na podpoře, v práci se snižovaly stavy a dvaačtyřicetiletá ženská se jim nějak nehodila do krámu. Nejlepší bylo, že jsem byla odejita před Vánocemi, to na náladě nepřidá. Ač jsem z Prahy, přesto jsem práci hledala dlouho. Všichni mi říkali, běž za kasu... ale tuhle možnost jsem si nechávala až jako poslední.

Uf, naštěstí na to nedošlo, našla jsem slušnou práci – část týdne v práci, část na pochůzkách – u realitky, jsem spokojená, oni se mnou taky – tímto okamžikem jsem u nich už rok. Dokonce si mne vybrali z mnoha mladších kandidátek – jo, jednou se mi můj věk vyplatil – děti odrostlé, paragraf žádný. A práce mne baví, mám větší rozhled, než jsem měla předtím v práci na pozici asistentky, dokonce jsem i sebevědomější v jednání s lidmi.

 

Milan byl po tu dobu, co jsem byla nezaměstnaná, úžasnej. Podporoval mne, hlavně psychicky. Dělal mi pomyšlení, ptal se po známých, pročítal se mnou inzeráty, pomáhal mi psát motivační dopisy.

Když jsem nastoupila, tak mi první měsíce fandil, ptal se, co a jak, a vždy se smíchem říkal: „Kdyby tě nechtěli, neboj, já se postarám.“ Já jsem s touhle novou prací taky získala pružnou pracovní dobu, klientům se holt musí vyhovět. Milan ji má pevnou, od – do, takže se občas stávalo, že přišel domů dřív, já nikde. Děti už s námi nebydlí, takže pravda, občas tam „pusto a prázdno“ bývá.

Problémy začaly, když jsem kvůli práci měla obchodní večeře – třeba jsme s klientem zapíjeli podařený obchod – no prodat dům, o který nebyl dlouho zájem, je taky trochu umění. Ačkoliv jsem vše doma dopředu hlásila, byl Milan čím dál tím mrzutější. ...proč tam musím být já, ať si tam chodí šéf – jo, ty květákový karbanátky už nejsou takový, jako jsem dělala dřív, když jsem na to měla víc času – zase už došel džus – hm, mám prý sice přehled o realitách, ale jeho realitu prý přehlížím.

 

Není přece ve svých skoro padesáti letech už malé dítě, aby nechápal, jak ta práce může být pro mne důležitá, a neviděl, že prodloužené pracovní večery v týdnu kompenzuji – když mám předváděčku a odcházím později, vstávám s ním a udělám nám oběma snídani, na to předtím nikdy nebyl čas. O víkendech jsme jen spolu – jezdíme na výlety, chodíme spolu na procházky, prostě jsme spolu. Po jiným chlapovi nekoukám, tak co mu vadí? Kam se poděl ten optimista?

 

Myslíte, že žárlí? Ale na co či koho?

 

Vaše Lucie

Reklama