exam

Jsou rodiče, kteří skrze své děti realizují své nesplněné sny a ambice. „Když jsem to nedokázal já, musíš alespoň ty!“ Nebo. „Když jsem to zvládl já, musíš být ty ještě lepší!“ A tak na své děti kladou přemrštěné nároky, aniž by na „to“ měly. Pak se stresují obě strany. Děti proto, že zklamaly, rodiče proto, že do svých dětí vkládali naděje, a ony nesplnily jejich očekávání.

Doufám, že mezi takové rodiče nepatřím. Jsem samozřejmě šťastná a pyšná, když se dětem daří, ale zase se nehroutím z toho, když se něco nepovede. A i když mě to štve možná víc než je, snažím se je povzbudit a utěšit. Vždycky se držím hesla „Když nejde o život, jde o…“ Však víte, o co.

Ale kde jsou ty hranice, kdy jde o život? Je tragédie, když dítě neudělá maturitu nebo přijímačky? Tady jde přece také o život, i když v jiném smyslu. Jde o budoucnost.

A týká se to obou mých dcer. Jedna z nich loni odmaturovala. Úspěšně. Ale nějak se jí nezadařilo dostat se na vysokou. Byla z toho zkříslá, ale nenechala nic náhodě a přihlásila se na přípravné studium do nultého ročníku ekonomky, který zvládla bez problémů. Letos v únoru odjela do Anglie, aby se naučila pořádně jazyk a zkusila zkoušky znovu. Podala si přihlášky na tři školy. Na jednu se nedostala a teď čeká, jak dopadnou ty dvě další. Když to ani tentokrát nevyjde, zůstane v Anglii a bude to zase zkoušet příští rok. To jí samozřejmě schvaluji a jsem ráda, že to má v hlavě srovnané. Ale co když ji neúspěch odradí natolik, že to vzdá? Jakou má šanci dostat práci, když má „jenom“ gympl? Vždyť vlastně nic neumí!

Druhá dcera je na tom ještě hůř. „Rupla“ z jednoho maturitního předmětu a čeká ji „opravka“ v září. Je mi jí samozřejmě líto, ale za blbost se platí. Bude mít zkažené prázdniny. Zatímco ostatní už budou mít „veget“ a užívat si, ona bude chodit do školy a absolvovat to celé znova. Jde totiž o praktický předmět s obhajobou maturitní práce.

Ale možná i tohle zlo je k něčemu dobré. Konečně si snad uvědomí, že nic není v životě zadarmo, a někam ji to posune.

Reklama