Průměrný český člověk spí 8 hodin denně a  8-10 hodin denně pracuje. Co dělá ve zbývajícím čase? Polovinu ho tráví před televizní obrazovkou. Zbytek možná telefonuje, textuje nebo surfuje na Internetu. Touha po informacích se stává hnacím motorem našeho života.

V zemích Evropské unie se průměrný televizní divák dívá na televizi 3 hodiny a 24 minut denně. Primát v počtu minut strávených před televizí drží Italové a Řekové – téměř 4 hodiny denně. Češi mají jen nepatrně lepší skóre než ostatní země EU – o 2 minuty méně. Nejhůře jsou na tom Američané se svými čtyřmi hodinami a dvaceti minutami.

 

Rodiny bez televize?

Dobře si vzpomínám na svou kamarádku, která chtěla psát diplomovou práci na téma Rodiny bez televize. Nakonec to musela vzdát – žádnou rodiny bez televize totiž nesehnala. I když nepochybně existují, protože televizor vlastní „jen“ 96% domácností.

Denis McQuail ve své knize Teorie masové komunikace píše, že existují tři druhy televizních konzumentů. Ti, co se dívají méně než dvě hodiny denně, jsou slabí televizní konzumenti, ti, co se dívají více než dvě hodiny, ale méně než čtyři, jsou průměrní televizní konzumenti a lidé sledující televize v průměru více než čtyři hodiny denně jsou lidé, kteří mají problém a měli by ho řešit. Tak vidíte, kam se řítíme.

 

Krize tradičních hodnot?

Televize zabírá šestinu našeho dne. Co bychom dělali kdyby televize nebyla, ztratili bychom, nebo získali? Někteří sociologové spojují rozvoj informačních technologií s krizí tradičních hodnot jako je rodina nebo  náboženství.

Odborník na komunikační média Marshall McLuhan naopak upozorňuje na vznik nového náboženství a na sledování televize se dívá jako na rituál. Zatímco dříve se kmenová pospolitost odehrávala před jeskyněmi u ohně, dnes se rodina schází před televizí. Existují i názory, že televize bere rodině její soudržnost, tlumí její komunikační potenciál a zaměřuje její pozornost k pasivnímu sledování děje bez kontaktu s ostatními (zkrátka lidé se dívají na televizi a už si nepovídají).

Je ale otázka, zda by se dnes rodina vůbec sešla ve stejnou dobu doma a trávila by společně svůj volný čas, kdyby nebylo televize. Před sto lety se ženská část rodiny nebo vesnice scházela třeba u draní peří, kde se vyprávěly příběhy. Muži zase chodili do hospody. Dnes se babička, maminka i dcera sejdou u romantické telenovely a společně si popláčou nebo se radují.

Pocit pospolitosti je zčásti narušen jen tím, že neobracejí pozornost k sobě navzájem, ale k televizi. Muži se sejdou u sledování sportovních přenosů, tam je pocit sounáležitosti absolutní (i proto muži chodí sledovat fotbal do hospody, tam je přece víc lidí, lepší atmosféra).

 

Televize jako oltář

Televize tak nahrazuje již zaniklé rituály z dob minulých. V křesťanském středověku se bohatší rodiny scházely v určitou večerní hodinu při modlitbách u soukromého oltáře. My se teď scházíme ve čtvrt na osm u Událostí. Schválně se zamyslete, kde stojí vaše televize a jak jste se zamýšleli nad uspořádáním místnosti. Televize bývá velmi často výchozím bodem pro zařizování pokoje. Gauč a křesla stojí obráceny proti ní, světlo je nastaveno na optimální vzdálenost. Televize velmi často zabírá samostatné „okýnko“ obývací stěny, nebo stojí na samostatném televizním stolku, který je k tomuto účelu speciálně zakoupen. A rodina celý večer potichu sleduje jeden bod. Nepřipadá vám to jako oltář?

Pokud se na náboženství podíváme zcela pragmatickým pohledem, co nám nabízí? Únik z tohoto světa, odreagování se, snazší smíření se s problémy, umožňuje objevovat a dozvídat se nové věci, jiné pohledy na věc a možná řešení. Usnadňuje nám život, činí ho snesitelnějším, plnějším.

Kterou z těchto funkcí televize nemá? Lidé se na televizi dívají buď proto, aby se odreagovali po práci, je to takzvaný pasivní odpočinek, nebo proto, aby se dozvěděli nějaké informace. Dříve se lidé scházeli po mši před kostely a citovali si dopisy, které dostávali od příbuzných ze zahraničí, aby se navzájem informovali, co se ve světě děje. (Mimochodem ty dopisy měly opravdu dvě části, z nichž jedna byla soukromá – určená jen pro osobu, které byl dopis adresován, a druhá, s popisem událostí, byla určena celé vesnici – to bylo ještě před vznikem pravidelného tisku).

Ne, nechci být obviněna z kacířství, jen chci upozornit na místo televize v našem životě. Ponechávám teď stranou otázku, zda je to vše pro nás špatné nebo dobré. Televize možná zapříčinila rozpad některých tradičních rituálů, ale místo nich vytvořila rituály nové.

Stejně tak jako ostatní informační technologie. Předávání informací se značně odosobnilo a umožnilo tak přijímat a odesílat téměř neomezené množství dat. Ráda bych napsala, že je tomu tak na úkor jejich kvality, ale není. Informace jsou ucelenější, podrobnější a hlavně dostupnější. A mají větší cenu.

Zatímco v minulosti sedlákovi pro jeho přežití stačilo vědět, jen jaké bude počasí v době sklizně a jestli v okolí nevypukla nějaká válka, dnes je pro přežití potřeba vědět víc. Člověk je dnes kosmopolitní a problémy světa jsou globální. Například výbuch továrny v Japonsku může způsobit pokles na burze v jiném státě a ovlivnit tak jeho ekonomiku.

 

Fascinace informací

Pro získávání informací se vedle televize využívá hlavně Internet. Osobnější informace si předáváme mobilními telefony, které už má každé malé dítě. Schůzky už si nedomlouváme na pevný čas, ale se slovy „ještě si zavoláme“.

Stejně tak jako v minulosti byly náboženští fanatici, objevují se dnes fanatici fascinovaní mocí informací a možností jejích zneužití. Objevují se i možná zcela neškodné závislosti na informacích a komunikaci. Takoví lidé pak jen sedí u počítače na chatu nebo se dvacetkrát denně musí dívat na mail.

Markantní je to zejména u mobilních telefonů. Kolikrát jste viděli esemeskovat lidi na výstavě, na koncertě, v restauraci nebo na večírku? To jsou jen důkazy neschopnosti být bez kontaktu, bez informací. Nikomu už nevadí, že se tak děje na místech k tomu zcela nevhodných.

Změnily se i společenské normy. Interpersonální komunikaci nahradila efektivnější komunikace přes elektronická média. Vývoj jde neustále kupředu a rituály, které už nepotřebujeme, zákonitě opouštíme. To ale neznamená, že osobní kontakty a náboženství zcela vymizí. Bez nich je život nemyslitelný. Připojí se k nim sice další alternativy a možnosti, ale  je  jen na každém z nás, které formy mu vyhovují a pro které se rozhodne. 

 

Jak jste na tom vy a informační technologie? Kolik a kde máte doma televizí? Jste závislá na svém mobilu? 

Reklama