Jak je možné, že jeden člověk je doslova dítětem štěstěny, a jiný nemůže jít po ulici, aby hned za prvním rohem nešlápl do exkrementu? Jsme strůjci svého osudu, nebo je nám předem daný?

Náhody?

Znám příběh muže, který přežil leteckou havárii v roce 1975 v Suchdole. Byl to spolupracovník mého otce. Vypovídal jako jeden ze svědků a hovořil o obrovském štěstí, že seděl právě tam, kde seděl. O několik měsíců později ho při cestě autem na chalupu zavalil panel uvolněný z projíždějícího nákladního vozu.

Jak je možné, že někdo přežije pád letadla, kde se tato možnost měří na hodně málo procent, aby chvíli na to zemřel smrtí, která je asi tak stejně pravděpodobná? Nabízí se jediné slovo: Osud.

Mohli bychom hovořit o lidech zasažených bleskem i několikrát za život. A přežili.

Nebo o muži, který před několika měsíci seděl v chatě u stolu se čtyřmi kamarády, když blesk doslova vylétl z žárovky nad stolem, zabil pouze tohoto muže, zatímco ostatní čtyři měli pouze šok. Nad tímto případem kroutili hlavou i odborníci. A co ta dívka, které se neotevřel padák, a ona volným pádem dopadla na pole a kromě odřené ruky jí nebylo vůbec nic? Náhoda, nebo osud?

Přikláním se k tomu, že díl svého soudu si skutečně přineseme ve chvíli, kdy se narodíme. S ohledem například na postavení planet ve chvíli, kdy spatříme světlo světa. Opravdu existují řekněme náročnější konstelace a aspekty. Pak zbývá ještě karma, kterou si každý přináší jako balíček toho, co si má „odžít“. Nejsme jen loutky v rukách Bohů, i když bych si nedovolila tvrdit, že nad námi nic vyššího není.

Strážní andělé?

Když mi bylo asi 12 let, narazila jsem v tramvaji na exhibicionistu. Strašně jsem se vyděsila, protože jsem myslela, že mi chce ublížit, a vystoupila jsem s tím, že se vrátím za maminkou do práce.  

Chtěla jsem za zadním vozem přejít na zastávku směrem zpět. Z druhé strany přijížděla tramvaj. Byla jsem tak rozrušená, že jsem se ani nepodívala, když mě někdo chytil za loket a strhl prudce zpátky. To mě probralo a já řekla děkuju. Nikdo tam nebyl. Tramvaj přesvištěla okolo a ta, ze které jsem vystoupila, se rozjela a odjela.

Dodnes cítím, jak silný to byl stisk, který mně možná zachránil život. Dodnes nevím, komu mám poděkovat. Mám víc podobných zkušeností a znám mnoho lidí, kteří prožili něco podobného. Jistě je máte také. Jak si je vysvětlujete?

Možná existuje ještě jiný svět než ten, který jsme schopni vnímat, a možná se občas prolíná do toho našeho. Možná existují entity, se kterými lze komunikovat. Možná je hodně lidí, kteří to dělají běžně, a jiní jen občas, z části nevědomě, a pak hovoří o „šťastné náhodě“. Možná jsou s námi strážní andělé.

Možná vědomí jako součást bytosti nepotřebuje fyzické tělo. Možná jde o vyšší inteligenci, která dokáže pomoci i poradit. Ale možná je to součást nás samotných, jen v jiné časové rovině. Snad existuje univerzální vědomí, či informační kanál kdo ví odkud…

Každopádně jsou způsoby, jak s „tím“ komunikovat a dozvědět se mnoho věcí. Je to o našem vnímání a jeho možnostech. A není to nikterak složité.

Nejsou to jen plané fráze

Vzpomenete si, kdy jste o něčem řekli, že to nikdy neuděláte, nebo se to nikdy nemůže stát? Vzpomenete si ještě, jestli se to opravdu nestalo? Nebo to bylo to první, co jste za čas museli přehodnotit nebo řešit? Kolikrát jste někoho varovali úslovím „nikdy neříkej nikdy“?

Je klidně možné, že naše podvědomí zachytává informaci o budoucích událostech už ve chvíli, kdy to vyslovíme. To, o čem říkáme „nikdy“, není možná nic jiného než snaha změnit budoucnost, kterou už známe. Mnohem efektivnější by bylo se připravit, než se to snažit obelhat.

Všechno souvisí se vším

Tento vzletný termín není ničím mystickým. Známe ho všichni z fyziky jako zákon akce a reakce. Prostě cokoli uděláme, má někde nějakou odezvu, která se nás nějak týká. Nikdo tu není jen sám za sebe a nikdo není bezvýznamný. Mnohdy nám ten poslední bezdomovec a zdánlivě nepotřebná osoba může jednou větou změnit třeba celý život. A ani o tom neví.

Když člověk nakopne míč například proti zdi, odrazí se zpátky k němu. Logicky. A podobným způsobem formujeme dílem vlastní osud. Jen někteří myslí, že tomu tak není. Přitom stále pracují s fyzikou, o které nepochybují.

Stačí si uvědomit, že jestliže házím proti zdi cihly, bylo by velice naivní očekávat, že zpátky budou lítat vdolky. A stále je mnoho takových, kteří tomu věří. 

Smolaři a klikaři – proč někomu přerůstají trpaslíci?

Velká část našeho života a toho, co nás potkává, je tedy zřejmě hlavně o nás. Cest je hodně a nikdo nás nenutí do žádné z nich. Je to naše volba. Bůh nemá čas řešit prkotiny. Lze si ale najít cestu k mnoha informacím (zdroj prozatím není jasný a říkejme tomu, jak chceme. Třeba andělé...) a hodně tím změnit. Lze změnit i cestu, kterou jsme nastoupili. Ovšem její část se patrně zkraje promítne do té nové, protože co už jsme udělali, se nikam neztrácí.

Všechno je to o tom, jak přemýšlíme, co děláme, do jaké hloubky a kolika směry se naučíme dívat, a jsme-li ochotní být upřímní sami k sobě.
Nikdo není bez chyb. Ale za naše neúspěchy zpravidla odpovídáme sami. Jsme totiž plně odpovědní za všechno, co od nás odchází, a jsme součástí něčeho, čemu se teprve učíme rozumět.

Myslíte si, že štěstí je otázkou náhod? Jaké jsou vaše zkušenosti? Jak si je vysvětlujete?

 

Reklama