To je až neuvěřitelné, co dokáže takřka ve zdraví přežít malé dítě. Přečtěte si o dalších dětských karambolech, které nám poslala čtenářka s nickem Anime Otaku, a my jí moc děkujeme

Zdravím! Děti zatím ještě nemám, ale mých karambolů bylo víc než dost a několik i takových, že je skoro k nevíře, že jsem se dožila 22let. Měla jsem jich hodně, a některé dokonce nedávno. O většině těch dětských naštěstí neví ani moje máma, jinak by asi skončila zavřená v blázinci, co doma měla místo malé holčičky :). Bohužel z některých si ponesu následky celý život.

Moje první velká nehoda, kterou si pamatuju, a o které máma neví, byl pád asi za čtyřmetrové zdi. Bylo mi 6 a měla jsem nastoupit do první třídy. S dětma na sídlišti jsme si s oblibou hrály, že ta zmíněná zeď je hrad, který se musí dobýt. Takže my za zábradlím jsme byli ochránci a děti, co běhaly po střechách garáží, se nás snažily zasáhnout drny trávy. Nějak jsem v zápalu hry zapomněla, že zeď se netáhne do nekonečna a v plném rozběhu jsem dopadla na trávu pod ní. Měla jsem štěstí, kdybych běžela na druhou stranu, tak tam byl chodník. Odešla jsem jen s vyviklanými předními mlíčňáky, které mě díky zubaři nadobro opustily. Proto mám přední řezáky pěkně křivé. Nové mi narostly skoro jako poslední, takže jsem víc jak půl roku chodila s dírou v zubech.

Druhá velká nehoda se stala asi půl roku po nástupu do první třídy. Spolužačkám se nelíbilo, že mám mezeru místo předních zubů a nosím krásné šatičky, které mi šila babička (skoro všechno od babičky bylo jako pro princeznu, a nikdo se na mě nezlobil, když jsem to ušpinila nebo roztrhla). Tak si na mě jednou o přestávce počkaly na školním dvoře, který byl tak rozsáhlý, že nás učitelé neměli šanci pořádně uhlídat. Popraly jsme se jako koně a jedna z těžších spolužaček mi celou vahou skočila na natažené koleno. Díky mým mírně hypermobilním kloubům to koleno přežilo tak, že jsem mohla chodit. Takže jsem to nikomu neřekla. Problémy se začaly objevovat až v pubertě a teď jsem odkázána pouze na boty s podpatkem. Jinak koleno moc bolí.

Po první třídě jsem měla až do třetí třídy klid. Jen jsem si trošku pořezala ruce, když jsem proběhla skleněnou výplní dveří a spadla ze tří metrů ze stromu. Ve třetí třídě jsem spíš způsobila pár karambolů spolužákům, kteří mě radostně šikanovali. Jeden skončil s přeraženým nosem a druhému jsem mezi dveřmi zlomila ruku.

Dál jsem žila více-méně bezpečně. Až do začátku minulého roku, kdy jsem při výměně žárovky v koupelně šlápla mimo židli. Zhroutila jsem se do vany a skoro si vykloubila rameno. Ještě teď nemůžu pravou ruku pořádně zvednout. Ale je pravda, že teď jsem už rozumnější a šla jsem k doktorovi.

To je zatím všechno a doufám že jsem ze své nešikovnosti a zbrklosti trochu vyrostla. Tak přeju hezký den bez nehod a pádů.

Anime Otaku

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Vy musíte být snad z gumy!

Co vy na to, milé ženy-in? Podělíte se s námi o své karamboly z dětsví? Máte už vlastní děti? Jaké karamboly zažily ony?

Napište nám na redakce@zena-in.cz

Soutěž: desinfekce

Reklama