K lesu mám opravdu vřelý vztah, mou nejmilejší barvou je zelená a nejoblíbenější pořady v TV jsou ty o zvířatech a přírodě. Naši mě do něj napřed vozili na kole na sedátku, pak už jsem s nimi capkala po svých, sbírali jsme houby, maliny, a když se jelo kamkoliv na dovolenou, podmínka byla - les.

Nejmilejší a nejbližší les byl ten za vesnicí. Bývali jsme tam každou neděli a cítili se v něm jako doma. Cestu do lesa jsme měli dobře okótovanou - na kraji lesa louka s ocúny, potůček, z cesty jsme viděli v jehličí houby, měli jsme svá místa, kde rostli sameťáčci, prošli jsme kolem pomníčku, který připomínal lesní tragédii, těšili jsme se na „chaloupku", to byla malá čtvercová bíle omítnutá chajda pro myslivce - když jsme ji před sebou viděli bíle probleskovat mezi stromy, hned se nám líp šlo. Tam jsme si většinou odpočinuli, pojedli, táta mi na potůčku udělal ze dřeva mlýnek, já jsem pak lítala kolem a střásala ze stromů chrousty.  V době houbařských žní jsme z toho lesa tahali tašky václavek a babička mě vždycky naštvala tím, že jako správná hospodyňka nosila z lesa kde co, tedy třeba i šišky na zatápění. No, byla taková doba, že se hodně šetřilo a rodinný výlet byl spojený i s tímto.

Když jsem se v týdnu dívala z okna, viděla jsem modravý srpek lesa na obzoru a přála si mít ten les blíž, abych tam mohla chodit denně. Dospěla jsem, odstěhovala jsem se, už léta žiju jinde, ale ten les mi z hlavy nezmizel.

Tak jsem se loni na podzim rozhodla, že se tam ještě jednou podívám. Vzala jsem na výlet i maminku, aby si taky užila. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Ten les byl úplně jiný hned ze začátku.  Neznat ho dřív, možná by mi to ani nevadilo, protože i tak jsme zažili mysliveckou slavnost, která si ničím nezadala s Hrabalovými povídkami, něco jako Slavnosti sněženek. Představte si: Nic nečekáte, myslíte si, že jste v lese sami, ale ouha - uprostřed lesa na louce vidíte sedět desítky lidí v zeleném, s nimi manželky a děti, v lese, přímo mezi stromy stál sporák na propan butan, na něm míchal kuchař v obřím hrnci guláš, u cestičky se čepovalo pivo a na desce byly vyrovnané ceny do tomboly.
Koukala jsem jako blázen, to jsem tam nezažila nikdy. No, pokračovaly jsme dál a já se najednou zastavila, ukazuju - podívej, to je náš domeček!!! To, co dřív svítilo bíle na všechny strany, bylo zarostlé křovím, jen vysoké jasany z každé strany potvrzovaly, že jsme na místě. Dveře nikde, přes jednu stěnu puklina, zub času zahlodal a domek se asi držel chudák jen kvůli tomu, aby se nám naposledy před svým koncem ukázal.
Jak je mi ho líto, ale pomoct nemůžu. Kolem potůčku vysoké křoví, levá strana, kde bývala krásná louka, celá zarostlá. A tak to šlo pořád - nic nebylo takové jako tehdy. A kde je naše ocúnová louka? Teď by se mohla jmenovat bodláková, je vidět, že se o to nikdo nestará. 

Z lesa jsme vyšly celé rozpačité, rozčarované a smutné. Tak nevím - je moudré chtít vracet to, co už se vrátit nedá? Ani do dětství, ani do jeho krajiny už nám není dovoleno vstoupit, jinak nám hrozí velké zklamání. A zatím se mi stále potvrzuje, že pokud je nějaká změna, tak je vždycky k horšímu. :)
Gerda


Milá Gerdo,
děkuji za krásný příspěvek a bohužel vám musím dát zapravdu. Ač nerada.

Reklama