Bulvár

Je moudré chtít vracet to, co už se vrátit nedá?

 

K lesu mám opravdu vřelý vztah, mou nejmilejší barvou je zelená a nejoblíbenější pořady v TV jsou ty o zvířatech a přírodě. Naši mě do něj napřed vozili na kole na sedátku, pak už jsem s nimi capkala po svých, sbírali jsme houby, maliny, a když se jelo kamkoliv na dovolenou, podmínka byla - les.

Nejmilejší a nejbližší les byl ten za vesnicí. Bývali jsme tam každou neděli a cítili se v něm jako doma. Cestu do lesa jsme měli dobře okótovanou - na kraji lesa louka s ocúny, potůček, z cesty jsme viděli v jehličí houby, měli jsme svá místa, kde rostli sameťáčci, prošli jsme kolem pomníčku, který připomínal lesní tragédii, těšili jsme se na „chaloupku", to byla malá čtvercová bíle omítnutá chajda pro myslivce - když jsme ji před sebou viděli bíle probleskovat mezi stromy, hned se nám líp šlo. Tam jsme si většinou odpočinuli, pojedli, táta mi na potůčku udělal ze dřeva mlýnek, já jsem pak lítala kolem a střásala ze stromů chrousty.  V době houbařských žní jsme z toho lesa tahali tašky václavek a babička mě vždycky naštvala tím, že jako správná hospodyňka nosila z lesa kde co, tedy třeba i šišky na zatápění. No, byla taková doba, že se hodně šetřilo a rodinný výlet byl spojený i s tímto.

Když jsem se v týdnu dívala z okna, viděla jsem modravý srpek lesa na obzoru a přála si mít ten les blíž, abych tam mohla chodit denně. Dospěla jsem, odstěhovala jsem se, už léta žiju jinde, ale ten les mi z hlavy nezmizel.

Tak jsem se loni na podzim rozhodla, že se tam ještě jednou podívám. Vzala jsem na výlet i maminku, aby si taky užila. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Ten les byl úplně jiný hned ze začátku.  Neznat ho dřív, možná by mi to ani nevadilo, protože i tak jsme zažili mysliveckou slavnost, která si ničím nezadala s Hrabalovými povídkami, něco jako Slavnosti sněženek. Představte si: Nic nečekáte, myslíte si, že jste v lese sami, ale ouha - uprostřed lesa na louce vidíte sedět desítky lidí v zeleném, s nimi manželky a děti, v lese, přímo mezi stromy stál sporák na propan butan, na něm míchal kuchař v obřím hrnci guláš, u cestičky se čepovalo pivo a na desce byly vyrovnané ceny do tomboly.
Koukala jsem jako blázen, to jsem tam nezažila nikdy. No, pokračovaly jsme dál a já se najednou zastavila, ukazuju - podívej, to je náš domeček!!! To, co dřív svítilo bíle na všechny strany, bylo zarostlé křovím, jen vysoké jasany z každé strany potvrzovaly, že jsme na místě. Dveře nikde, přes jednu stěnu puklina, zub času zahlodal a domek se asi držel chudák jen kvůli tomu, aby se nám naposledy před svým koncem ukázal.
Jak je mi ho líto, ale pomoct nemůžu. Kolem potůčku vysoké křoví, levá strana, kde bývala krásná louka, celá zarostlá. A tak to šlo pořád - nic nebylo takové jako tehdy. A kde je naše ocúnová louka? Teď by se mohla jmenovat bodláková, je vidět, že se o to nikdo nestará. 

Z lesa jsme vyšly celé rozpačité, rozčarované a smutné. Tak nevím - je moudré chtít vracet to, co už se vrátit nedá? Ani do dětství, ani do jeho krajiny už nám není dovoleno vstoupit, jinak nám hrozí velké zklamání. A zatím se mi stále potvrzuje, že pokud je nějaká změna, tak je vždycky k horšímu. :)
Gerda


Milá Gerdo,
děkuji za krásný příspěvek a bohužel vám musím dát zapravdu. Ač nerada.

   
14.06.2007 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [14] Ťapina [*]

    gerda: No já vzpomínám na dětství ve městě, ale moc tě v tvých tezích nepodpořím. Když přijedu do svého rodného města, tak až na to, že se obchody jmenujou jinak a něco jiného se v nich prodává, tak se tam moc nezměnilo. Pořád je tam park, do kterého jsme chodili blbnout a dokonce i ten strom, na který jsme lezli.

    superkarma: 0 14.06.2007, 16:57:06
  2. avatar
    [13] Japina [*]

    Když se procházím lesem u babičky, kde jsme vyrůstali, chodníčky už jsou zarostlé ostružiním, dřevený most přes potok shnilý a já stejně jakobych čekala, že odněkud najednou vystartuje Dita - naše kolie, která už je 17 let ve věčných lovištích, a se kterou jsme si v lese vždycky hráli.

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:54:12
  3. avatar
    [12] Kadla [*]

    gerda: Nene, já jsem dětství strávila ve městě (a to ještě v hornickém). A bylo fantastické (viz můj článek o babičce). Já jsem dítě ryze městské. Ale zábavy jsme měli stejně jako děti na vesnici. I ve městě je kus té přírody :-)

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:50:38
  4. avatar
    [11] marketa.brenikova [*]

    já jsem od malička vychovávána velkoměstem a nedávno jsem při procházce kolem domu, kde jsem žila 18 let neodolala a vlezla dovnitř. Přes recepci - z bytů jsou kanceláře. V posledním patře jsem zazvonila na náš byt. Bzučák. Šanony, přepážky, stoly, počítače. V obýváku mašiny! Eh! Náš záchod už nemá okénko do dvora. Je tam sklad. V kuchyni seděl nějakej chlapík v kravatě a ptal se, jak mi může pomoci. Už nijak. Ani jsem to neprocházela celý. Bylo to tak strašně smutný .

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:41:24
  5. avatar
    [10] Deja [*]

    gerda: před měsícem mi také zemřela teta, byla poslední z mamčiny strany, kterou jsem měla spojenou s dětstvím a mládím. Také jsem na jejím pohřbu nejvíce plakala. Plakala jsem právě pro to nenávratně ztracené, pro všechny, kteří mi odsud odešli do nenávratna - babičku, dědu, maminku, strejdu a tetu.... už tam nemám s nikým společné vzpomínky, přesně jak říkáš i ty

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:26:10
  6. [9] Rikina [*]

    Já vyrostla u Vltavy. Od malička jsme byli s kamarády pořád venku, a většinou právě u řeky. Tůně, hráze, spousta schovávaček, lužní les, na protějším břehu pískovcové skály s fůrou děr a jeskyní, kde se moc pěkně lezlo. V tůních jsme se běžně koupali, a v zimě na nich bruslili. Ještě donedávna to tam vypadalo skoro stejně, jak si pamatuji z dětství, a jsem moc ráda, že to stihli vidět i mí synové, že jsem jim mohla ukázat místa dětských her ještě dřív, než se změnila. Pak ale přišla povodeň v roce 2002, a tam, kde dřív byly staré kamenné hráze a tůně romanticky obrostlé starými stromy, zbyla jenom spoušť, nánosy bahna a písku, a pokácené stromy, změť větví a naplavených odpadků. Postupně se to všechno uklidilo. Ale lužní les je pryč, staré stromy kolem tůní také. Břehy byly zavezeny, zarovnány a upraveny, hráze postaveny znovu, ale už jiné, jako podle pravítka. Už to není ta řeka z mého mládí... a děti už se tam nekoupou, raději chodí na koupaliště do čistých bazénů.

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:23:27
  7. avatar
    [8] gerda [*]

    hele, fakt se mi potvrzuje podezření, že na dětství ve městě tady nevzpomíná nikdo! Všichni píšou o venkově

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:15:20
  8. avatar
    [7] Odemětobě [*]

    Vyrostla jsem ve vesnici obklopené hustými les.Po škole jsme si s kamarádkou vzali "plecháček" a 100 mod domu jsme nacházeli jahody,maliny,ostružiny.Navečer jsem s tatínkem jen tak lehce zaběhla pro košík hub.Nebyla jsem v tom lese 20 let,můj syn ho zná líp než já,všechny návštěvy u rodičů totiž trávím u plotny. Nedávno jsem byla ve městě,kde jsem chodila na gympl a málem zabloudila,tak se to město změnilo k lepšímu.Asi to byl ten správný impuls k rozhodnutí,že letos jeden víkend pošlu rodinu jíst do hospody a sama si prolezu les a místa kam jsem chodila randit,na zmrzlinu atd.atd.Taky by mi mohli ten les pokácet,že?

    superkarma: 0 14.06.2007, 14:11:00
  9. avatar
    [6] gerda [*]

    je to smutná konfrontace. Najednou nám tam dojde, že i my jsme se museli změnit, i když uvnitř máme pořád pocity z té doby. A vidíme, co zmizelo v nenávratnu a my proti tomu nezmůžeme nic. Ještě je fajn, když je s vámi nějaký pamětník a pomáhá se vzpomínkami, ví, o čem je řeč, máte společné zážitky. Pamětníků pak ale začne ubývat a vy se nemáte s kým o vzpomínky podělit, to je taky na draka. Mám to čerstvé, před měsícem mi umřela teta, která pro mě taky znamenala kus dětství a moc ráda jsem k ní jezdila, protože jsme si krásně povzpomínaly. Se zbytkem rodiny - jsou všichni mladší než já - už společné zážitky nemám.

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:52:48
  10. avatar
    [5] Aja [*]

    Není to moudré. Krajina mého dětství je pod vodou. Pokud je té vody méně, najdu i rozbité hrnky z babiččina kredence, plechovou krabičku od pastelek, modrou poklici...držadlo struhadla...kachlíky z kuchyně, kousky dlažby z chodby...Vím, kde v tom lese byla kdysi mlékárna, hospoda, sokolovna...
    Není to moudré. Vím to. A stejně jednou dvakrát do roka koukám přes vodu na Klostenberk

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:42:40
  11. avatar
    [4] Japina [*]

    Asi máme každý v sobě trochu masochismu a nevyléčitelného optimismu zároveň, protože i když tušíme, že těžko bude všechno při starém, neodoláme a jdem se přesvědčit na vlastní oči, co kdyby

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:41:51
  12. avatar
    [3] arjev [*]

    Kadla: já u této písničky

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:41:24
  13. avatar
    [2] Kadla [*]

    Je to tak... Je to hrozně smutné. Vždycky si vzpomenu na český text písně, co zpíval Bobek - Můj rodný dům.

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:32:20
  14. avatar
    [1] Zdendula [*]

    Mám stejný zážitek, nedávno jsem také navštívila místa kde jsem trávila velkou část svého dětství a mám je ráda, bohužel ty nejhezčí místa z té obce vymizela, byla to místa na kterých bylo vidět kousek lidského úsií aby byla pořád pěkná. Je divné že za totality kdy vše bylo všech a zároveń ničí, lidé více udržovli okolí svého bydliště. Dnes většinou vše někomu patří a bohužel se nestrá ani majitel a nebo tak aby ho to stálo co nejméně peněz a úsilí.

    superkarma: 0 14.06.2007, 13:24:16

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme