Když jsem navrhoval na poradě článek o mém známém čtyřicátníkovi, ve kterém jeho matka vidí stále studentíka a má ho tendenci pořád vychovávat, šéfredaktor se na mě usmál a pravil: „To je normální.“

Připadá vám normální, aby rodiče vychovávali své potomky i v dospělosti? Ne, teď nemluvím o osmnáctiletých dospělých, ale o čtyřicátnících. Právě to se děje (možná nejednomu) mému známému. Jako vzorový příklad jsem vybral pana Josefa.

mum

Josef je manažer, máma ho ale stále vidí v povijanu

Ona moje máma byla vždycky dost generál. Byť byl táta hlavou rodiny, ona byla tím krkem, který hlavou otáčel, takže bylo prakticky vždy po jejím. A nejinak tomu bylo i při výchově dětí, tedy mě a mé mladší sestry.

Jídlo se vždy muselo dojíst, ať už chutnalo, nebo ne. Spát se chodilo striktně ve stejnou dobu, úkoly se dělaly ještě v pátek, aby se na ně přes víkend nemuselo myslet.

Jasně, že jsme remcali a protestovali, ale bylo nám to, tak říkajíc, houby platné. Nejhorší to asi bylo v pubertě, tedy v období vzdoru a hledání sebe sama, protože v máminých očích jsme byli pořád malými dětmi, a tak bylo třeba každé naše rozhodnutí zkontrolovat a následně zhodnotit.

A tehdy teprve začaly opravdové hádky. Ségra měla každou chvíli na talíři třeba: „Co je to za máničku, co se s ním pořád taháš, ten bude určitě fetovat. No jen se podívej na ty jeho rozdrbaný a špinavý kalhoty!“ a já: „Josífku, prosímtě, já ti nechci do ničeho mluvit, ale ta Alenka, to není holka pro tebe. Vždyť je z rozvedený rodiny. A ty její krátký sukně, nebude ona tak trošku do větru?“

Zkrátka nic, co jsem udělal, nebylo dobře, pokud to nejprve neprošlo máminým schválením. Asi je vám jasné, jak moc se mi ulevilo, když jsem se dostal na vysokou v jiném kraji a na koleji poprvé ochutnal, jak chutná skutečná svoboda.

V té době jsem se také seznámil s mojí teď už manželkou a nedlouho poté, tak trošku neplánovaně, jsme začali čekat našeho prvního syna. A to zas bylo keců: „Josífku, chlapče, vždyť ona to na tebe jistě nastražila. Vidí, jaký jsi hodný (překlad: blbý) kluk, že si jistě hned vezmeš, ale jen bůh ví, s kým to dítě nakonec má. Tuhle si vážně chceš brát? Zvaž to ještě, dítě moje. Jinak budeš nadosmrti nešťastný!“

Tehdy jsem se s ní ani nepohádal. Jen jsem řekl, že je to čistě na ní, zda na naši svatbu chce přijít, že ji do toho nutit nebudu. A ona přišla, a byť asi všem tetičkám a babičkám vykládala ,jak mě ta moje lstivě uhnala, navenek se tvářila jako sluníčko.

A protože i po studiích jsme s manželkou zůstali bydlet v docela vzdáleném městě a náš kontakt s mámou se omezil na občasné návštěvy, krásně se zlepšily i naše vztahy. Mamka záhy pochopila, že bude-li kritizovat naši výchovu dětí, nebudeme mít důvod ji příliš často zvát, a vnoučata byla dost velkou motivací k zavřené puse.

Jenže před rokem náhle zemřel táta a máma se úplně sesypala. Byla tak na dně, že jsme se báli, aby se brzy neodebrala za ním. A protože ségra tou dobou už několik let žila v Austrálii, rozhodli jsme se se ženou, že si mamku vezmeme na čas k sobě na barák, aby se trošku vzpamatovala, a pak se uvidí, jak dál.

Ze začátku bylo všechno v pohodě, máma se dávala pomalu do kupy, dokonce si našla v sousedství i několik kamarádek. Jenže jak se začala zlepšovat její psychika, začala do mě čím dál tím víc rejpat. Nelíbí se jí, co a kdy jím, nelíbí se jí, jak se oblékám, nelíbí se jí, kam beru rodinu na dovolenou. Zkrátka jsem zase ten šestnáctiletej puberťák, kterej dělá všechno špatně. A je úplně jedno, že je mi už 43, mám vlastní rodinu a třetinový podíl ve slušně se rozvíjející firmě.

Zvláštní je, že žena i děti jsou jejích věčných výčitek celkem ušetřeni, ale zato na mně si to plně vynahrazuje. Kolikrát jsem se už neudržel a zahartusil na ni, že už to s tou kritikou trošku přehání, protože kdybych například nebyl tak dlouho v práci, těžko by se mohla v létě koupat v našem bazénu a jet s námi do luxusního hotelu v Egyptě. Jenže i když se ozvu, je to naprosto k ničemu. Buď se totiž začne patlat v detailech a donekonečna rozebírat nepodstatné drobnosti, aby dodala váhu svým argumentům. Anebo se rozbrečí, že si jí nevážím, a že když nám tady tak vadí, že tu vůbec nemusí být.

Na jednu stranu se vážně snažím chápat její situaci, po tátově smrti se jí život otočil vzhůru nohama – musela si zvyknout v novém prostředí, opustit přátele a známé, naučit se kooperovat svůj denní režim s naším. A ani jedno z toho určitě nebylo a není jednoduché, zvláště v jejím věku.

Ovšem na stranu druhou musím říct, že už mi někdy vážně leze pěkně na nervy. Protože jsem přece nedřel na vlastní dům, abych pak, když konečně vypadnu z práce a chci si doma trochu zarelaxovat, musel neustále poslouchat, co dělám blbě a jak bych to měl změnit.

Jelikož už u nás bydlí máma skoro rok, poohlížím se po nějakém pěkném bezbariérovém bytě, kde by mohla mít i svého pejska. Myslím, že i ona už se těší, až bude mít zase vlastní domácnost, kde bude vše jen a jen po jejím. Jen se bojím, že to rozhodně není řešením problému s máminou snahou mě vychovávat. Protože musí bydlet blízko nás, abych ji mohl vozit ke všem doktorům, bude mít i dost prostoru vynadat mi za všechno, co se jí zase na mě nebude líbit.

Bojím se, že pokud to jednou opravdu nevydržím a pohár mé trpělivosti přeteče, bouchnou ve mně saze takovým způsobem, že se máma asi vážně odstěhuje do Austrálie za sestrou.

Josef


Mají vaše rodiče tendenci řídit vás život i v dospělosti?

Přečtěte si také...

Reklama