Mnozí lidé si myslí, že smyslem života je přivést na svět děti. Já s tím souhlasím. Mít vlastní dítě je krásné, je to dar, který se ale nepoštěstí získat každému. A někomu až hodně pozdě.

pregnancyNěkteré ženy mají problémy s otěhotněním nebo obecně s těhotenstvím. Mně se o tomto tématu lehko mluví, protože v mém případě šlo všechno hladce a skoro hned. Na dnešní dobu jsem měla děti hodně brzy (první ve 23 letech) a dneska jsem za to ráda. Když vidím ženy stejně staré jako já, které vezou kočárek, říkám si: ještě že už mám děti větší!

Je ale jasné, že některé ženy mají děti později, protože je nemohly mít dřív, i když třeba chtěly. Pak záleží na tom, jestli si na dítě troufnou i v pozdějším věku.

Paní Dana toužila po dítěti už dlouho. Jenže všechno bylo proti. Do 35 let nepotkala muže, s kterým by dítě mohla nebo chtěla mít. Pak poznala (teď už bývalého) manžela, s kterým prožila osm let, ale otěhotnět se jí nepodařilo. Teprve s druhým manželem se dítěte dočkala. V 53 letech...

„Když jsme se s manželem poznali, bylo mi už 47 let, a tak mě nenapadlo, že bych ještě někdy měla dítě. Můj muž je o pět let mladší a doteď taky dítě neměl. Než jsme se potkali, říkala jsem si, co se dá dělat, každá ženská prostě nemá štěstí, tak se budu věnovat sobě a možná ještě potkám nějakého chlapa. Ale říkat jsem si to mohla stokrát, stejně jsem měla pořád brouka v hlavě, že nejsem správná ženská, že nejsem schopná mít dítě, že to bude smutný život...

Vy, ženy, které nemáte děti, mě určitě chápete. Je těžké smířit se s tím. Měla jsem černé myšlenky, asi jsem tou dobou nebyla ani moc veselá společnice. Trochu se divím, že mě vůbec můj muž chtěl. Je to skvělý chlap, hodně mi pomohl a nakonec jsem se dočkala i miminka. Ale jednoduché to rozhodně nebylo...

Doktorka mě chtěla poslat na interrupci

Když jsme se vzali, bylo mi padesát. Mluvili jsme i o dítěti, manžel řekl, že by rád dítě měl, že klidně můžeme nějaké adoptovat. To už mě taky napadlo a myslela jsem si, že je to pro mě vlastně jediné řešení. Na umělé oplodnění už jsem jít nemohla a myslela jsem si, že jsem neplodná. Nijak jsme se totiž nechránili, a přesto jsem za tři roky nepřišla do jiného stavu. Přihlásili jsme se na úřady, začali jsme vyřizovat papíry, čekali. Všichni mě varovali, že to trvá hodně dlouho, abych se na to připravila, a vzhledem k věku jsme měli menší šance.

To bylo asi poprvé, kdy jsem přestala myslet na těhotenství a netrápila jsem se. A to mi nejspíš pomohlo... Po nějakém čase mi vynechala menstruace, ale přičítala jsem to přechodu, přece jenom mi bylo 52 let, a v tomhle věku je to běžné. Když jsem se ale po dvou měsících začala cítit jinak a občas mi ráno bývalo špatně, zašla jsem na gynekologii. Blesklo mi hlavou - co kdyby... No, byla jsem těhotná!

Doktorka automaticky počítala s tím, že půjdu na interrupci, ale vyvedla jsem ji z omylu. Domlouvala mi, že v mém věku je to velké riziko, že bych si dítě neměla nechávat, že budu mít problémy. Nezviklala mě. Řekla jsem jí, že celý život toužím po dítěti a teď, když se příroda smilovala, si ho vzít nenechám. Samozřejmě jsem podstoupila všechny možné testy, i odběr plodové vody, rodila jsem císařem. Ale stálo to za to! Naše Janinka je úžasné dítě. A já mám konečně pocit, že můj život má smysl.“

Další články v našem magazínu:

Reklama