Bylo mi asi 9 let, když si mě i s bratrem zavolali rodiče do obývacího pokoje a veledůležitě nám sdělovali, že se rozhodli nám začít dávat kapesné. Já, protože jsem byla starší, měla jsem dostávat každé pondělí 5 Kč a bratr, o 2 roky mladší, 3 Kč. To bylo radosti.
Zatímco bratr si své penízky okamžitě vhodil do kasičky, já běžela ještě ten den do obchodu pořádně si zautrácet. Za 5 korun se tenkrát přece jen dalo něco pořídit. Koupila jsem si nějaké dobrůtky a zbyla mi ještě koruna! Co s ní?
Zašla jsem do protější drogerie a u pultu se zeptala, zda mají něco za korunu. Už si nepamatuji, co všechno mi paní prodavačka vysázela na pult, v každém případě tam nebylo nic, co bych mohla potřebovat. Ale i tak jsem si vybrala – koupila jsem náplň do propisovačky. Na co? Nevím – ani tenkrát jsem asi nevěděla. Pamatuji si jen, že jsem zvolila náplň zelené barvy – a také to, že jsem ji ještě cestou domů ztratila.

Od toho dne jsme se s bratrem těšili na pondělky a hned ráno se hlásili tátovi o kapesné. Táta si pravidelně neodpustil vtip – že nás jako neslyšel a podával nám kapesník. Nechtěli jsme mu dávat najevo, že se nám jeho žertování nezdá ani trochu humorné – ale přece jen, stáli jsme si o peníze, a tak jsme se tvářili pobaveně. A to i přes to, že nám podával kapesník asi po sté. Prostě co pondělí, to jeho vtip. Stále stejný...
Bratrovi se penízky v kasičce jenom množily a já si každý začátek týdne zpříjemňovala nákupem naprosto nepotřebných blbůstek.

A takové hospodaření s penězi mi bohužel zůstalo. Doma proto nevedu kasu já, ale manžel.
Na začátku našeho vztahu to bylo na mně – jenže jsme zjistili, že již za 14 dní nemáme co jíst, zato má skříň byla plná hadříků.
I když je mi 30 let, jsem stále ta, co dostává kapesné. Ale mně to vyhovuje. A manželovi také.


Haníczech


Milá Haníczek,
nejdůležitější je, že vám to tak oběma vyhovuje. Pro některé by představa, že dostává od manžela kapesné, byla naprosto nepřijatelná, a brala by to jako diskriminaci. :-)



 

Reklama