Řekněme si to na rovinu: Medvídek je zatím nejhorší film Jana Hřebejka! Ti, kdo si zamilovali něžnou poetiku Pelíšků, i ti, kdo se bavili u Pupenda, budou zklamaní. A kdo si film užije? Nejspíš Jan Hřebejk, jeho kamarádi a asi i sponzoři, kteří z filmu tentokrát vykukují víc než nápadně.

O čem to je?
Příběh, kterým chce Medvídek diváky oslovit, se nedá ani při velké dávce tolerance nazvat jinak než maloměšťácký. Tři manželské dvojice zastupující tři sociální vrstvy (umělec, doktor, vrcholný diplomat) žijí, jak jen se to v současnosti dá: Pokud možno naplno, vesele a pohodově. Na první pohled ale idylicky. Když se po pár minutách ukáže, že idylka je jen Potěmkinovou vesnicí, začínáme se o párech dozvídat víc. Že jeden z chlapů, gynekolog Roman (Roman Luknár), má nemanželské dítě a kromě svého manželství vede i další vztah. Druhý, galerista Jirka (Jiří Macháček), je zase na první pohled rozevlátý intelektuál, ale doma nudný pedant, který nejvíc řeší čistotu zubních kartáčků a dětské pleny na podlaze. A ten třetí, Ivan - ambasador v Itálii (Ivan Trojan), má sice spokojený vztah, každý rok mu přibývá další potomek, ale pan velvyslanec netuší, že tátou dětí není on, ale jeho řidič.

Tito tři bývalí spolužáci svoje problémy neřeší, protože je řešit nedokáží - scénárista (jako obvykle Jarchovský) naznačuje, že rozhodnost a schopnost jednat snad ani mezi mužské vlastnosti nepatří. Zato jejich partnerky v podání Táni Vilhelmové, Aňi Geislerové a Nataši Burger jsou jiný šálek kávy! Když se jim podaří zbavit okovů zvaných manžel, postaví se na vlastní nohy, zbohatnou a ještě svým ex dokážou odpustit (a dokonce je v nouzi zaměstnají!). Černobílejší obrázek žensko-mužských vztahů byste jinde jen těžko hledali...

Stereotypní humor a morální kýč
Hřebejk v tomhle filmu poprvé nedokázal vytvářet nezapomenutelné situace, které by si divák vybavil i po delší než krátké době. Herci jsou sice jako vždy u něj skvělí, ale tak nějak nejsou schopní nabídnout nic jiného, než co už jsme u Hřebejka neviděli.

Osobně mi nejvíc vadil zjednodušený a kýčovitý způsob, jakým se Hřebejk pokouší sdělovat „důležitá" poselství - nechá herce blbnout na plátně a scénu podbarví nějakou zásadní hudbou, nejlépe pořádně existenciálním Čajkovským. Pro jistotu, aby vše pochopil i divák-lenoch, ještě ta nejdůležitější poselství napíše do filmu rovnou slovy. Ve výsledku působí taková práce režisérsky poněkud bezradně: Proč vlastně vznikne film, který se snaží říct totéž jako čtyřřádkový citát? Na tuhle otázku vám Medvídek neodpoví, zato vám bude metat do obličeje, jak silné jsou ženy a jak slabí muži. Ovšem toto sdělení zabalí do tak barvotiskového balicího papíru, že bude nedůvěryhodné i pro tu nejzapálenější feministku.

Výsledkem je film, který se snaží až příliš poučovat, co je dobro a zlo, film, a který je od začátku do konce etickým kýčem. Nejhorší na tom je, že styl, jaký si Hřebejk začíná budovat ve svých posledních filmech, je neuvěřitelně životaschopný. Podobných Medvídků je schopen natočit v příštích letech klidně i deset. Žádný z těch filmů nepřinese nic nového, ale bude se na ně pěkně koukat, partička spřátelených herců si do CV zapíše několik hezkých rolí a sponzoři si užerou ještě větší část plátna než v Medvídkovi.

P.S.: Jako obvykle je nejsympatičtější postava filmu idiot. Netuším sice, proč naši režiséři pořád recyklují nové a nové varianty českého Forresta Gumpa, ale začíná to být poněkud monotónní...

Připravil web www.gorilla.cz

Reklama